Příběhy

Zlatá pláňata
V tmavém koutě zahrady rostla malá pláňka. Každý rok rodila zahořklá jablíčka a nikdo je nejedl. ,,To je jenom pláňka,“ říkali lidé, když kolem ní procházeli.
Jednoho dne přišel do zahrady člověk, kterého pláňka nikdy předtím neviděla. Zvedl ze země její jablíčko a zakousl se do něj. Malá pláňka pozvedla větve k nebi na znamení díků: ,,Konečně se našel člověk, kterému chutnají moje jablíčka!“ Avšak ústa neznámého člověka se zkřivila a on mrštil jablkem zlostí o zem. Půda kolem se roztřásla a zbělela.
Ten rok se v zahradě nic neurodilo, až na pláňce. Ta měla mnohem více jablíček než jindy , ale všechna byla ze zlata.
„Nevadí, že se nic neurodilo, když máme zlatá jablíčka. Stali se z nás boháči!“ křičeli nadšeně lidé.
Dlouho se mezi sebou hádali, co se zlatými jablky udělat, ale pak je posbírali do košíku a vyrazili na trh. Když dorazili na místo, byli tu jen prázdné dřevěné boudy. V celé zemi se urodilo stejně, nebylo za co směnit zlatá jablíčka.
„Co si počneme se zlatými pláňaty ?“ křičeli hladoví lidé.Vrátili se do své zahrady a položili plný košík pod pláňku. Dívali se bezradně na strom, který plodil v čase bídy zlatá jablka. Unaveni klekli na zem. Z očí jim vytryskl pramen živé vody. Stékal po jejich tvářích až se dotkl bílé studené země. Ta se ustrnula a vpustila jej dovnitř. Pramen vody pronikl až ke kořenům pláňky. Když se dotkl zlehka jejích nohou, lístečky malé pláňky se rozechvěly.
Pláňka se nad lidmi ustrnula. „Zlatá jablíčka ještě neuzrála,“ řekla tak tiše, že jí nikdo z lidí neslyšel. Natáhla větve do košíku a obalila se znovu jablíčky a ta brzy na to zčervenala. Země se zazelenala a za pár dní vyrostla jablíčka i na ostatních stromech.
„Malá pláňka nám zachránila život!“ volali na sebe místo pozdravu lidé v celé zemi. Vysázeli kolem pláňky květiny, aby nezapomněli, jak jim v den jejich bídy pomohla.
Život znovu chutnal po sladkých jablíčkách i hořkých plodech pláňky. Lidé vcházeli do zahrad a pečovali o své stromy. Pláňka nezpychla. Den za dnem se dál ve větru ukláněla zemi, se stejnou pokorou, jako v dobách, kdy si ještě lidé nevážili jejích darů.