Příběhy

Větroňa
Větroňa se narodila jako člověk, ale její duše si více rozuměla s ptáky než s lidmi. Celé dny seděla na břehu řeky a pozorovala hejna ptáků táhnoucích na sever. „Větroňo,“smáli se jí lidé z vesnice, „kdy poletíš s ptáky na sever?“ Větroňa mlčela. Seděla dál na břehu řeky a tiše se dívala na šedá bříška ptáků, zrcadlících se na vodní hladině.
„Vrať se do vesnice,“ volali ji lidé k sobě, když se počalo stmívat. Ale Větroňa neslyšela. Poslouchala hlas ptáků, který ji lákal do nebeské pece rozžhavené zapadajícím sluncem: „Pojď domů Větroňo!“
Ani další dny Větroňa na volání lidí z vesnice neodpovídala. Až volání utichlo.
Větroňa začala žít jako ptáci. Pila vodu z řeky. Živila se jadérky plodů divokých rostlin a v noci uléhala do hnízda ukrytého ve větví stromů. Časem se její tělo jemně ochmýřilo a vyrostla jí opravdová pírka. Druhý rok letěli ptáci znovu přes řeku na sever a povídali si mezi sebou: „To je Větroňa, ještě neumí létat, ale už jí narostla křídla, vezmeme ji s sebou na sever, aby tu nemusela žít tak sama.“
Slétli pro ni na zem a vzali Větroňu na svá křídla. Větroňa se uvelebila v jejich peří a oni s ní vzlétli tak vysoko, že i nejvyšší hora světa vypadala z té výšky jako špička rohlíku plavající v mléce mlhy. Větroně se z toho zatočila hlava. Skutálela se z křídel a padala hvězdnatou propastí zpátky na zem. Jak se blížila stále více k zemi, rozmáchla divoce křídly. Na okamžik se všechno zastavilo. Země pod ní se přestala zvětšovat. Její tělo plulo v moři hvězd. Stala se ptákem. Vzpomínky na lidský život se ztratily v hlubině noci.
Mohla si letět, kam se jí zachtělo. Viděla všechny podoby světa. Za tu dobu lidé ve vesnici zestárli. I ona se cítila unavená. Usedla do prázdnoty pouště, aby si odpočinula. Tolik dní se už potácela vesmírem, že její pírka ztratila svůj lesk a prořídla. Uprostřed pouště nalezla studnu. Sklonila se nad jiskřící vodu. Pouštní vítr přestal vhazovat zrníčka písku do jejích očí. Vše znehybnělo až na malé pírko. Letělo přímo vzhůru až se střetlo s bělmem nebe a přestalo být vidět. Větroňa se ještě více sklonila nad vodní zrcadlo a uviděla v něm lidskou tvář.
Seděla znovu na břehu řeky a pozorovala ptáky v letu. „Větroňo, pojď domů,“ volali na ní lidé z vesnice. Větroňa pomalu vstala a vracela se zpět do vesnice. Ptáci mlčeli a ona zapomněla, že v jednu chvíli létala spolu s nimi v oblacích.