| Rozhovory
uveřejněné v časopise Naše rodina
Rozhovor se sestrou Reconciliatrix Věrou Špringlerovou
Sestra Reconciliatrix Věra Špringlerová: „Největší odměnou je pro
mě být mezi dětmi.“
Sestry řádu sv. Voršily
nezlomila doba 40 let komunismu, kdy nemohly plně uskutečňovat svoje
poslání- podílet se na výchově dětí a mládež. Sestra Reconciliatrix
dnes kráčí po školních chodbách plných dětí a s obdivuhodnou vitalitou,
odvahou a radostí se pouští znovu do díla.
Ve škole právě zvonek
ohlásil přestávku. Děti vykukují ze tříd a řeholní sestra Věra,
oblečena v tmavě modrém hábitu, jim jde s úsměvem vstříc. Když vstoupí
do třídy, obklopí ji hlouček zvědavých dvanáctiletých dětí, sestra
se postaví doprostřed mezi ně a položí jim otázku: „Tak co děti,
hodně zlobíte?“ A hned je šibalsky navádí: „ Tak hodně zlobte!“
Děti se tomu samozřejmě hurónsky smějí. Je jeden z mnoha školních
dnů, čas přestávky mezi jednotlivými předměty. Každý jej tráví po
svém: někdo hraje hry na počítači, jiný si raději povídá s ostatními,
další pozoruje své oblíbené zvířátko – leguána Artíka, které má
svůj příbytek na chodbě. Se sestrou usedáme do jedné z prázdných
tříd a já se dozvídám zajímavé podrobnosti.
1. Liší
se výuka na církevní škole od běžných škol? Mohou zde studovat i
nevěřící? Jaká jsou specifika vaší školy?
Ano liší se, protože se snažíme dávat dětem něco navíc. Právě proto,
že jsme církevní škola, rozšiřujeme dětem jejich pohled na svět
o duchovní dimenzi. Nabízíme každý týden bohoslužby. Účast je ovšem
nezávazná, nenadiktovaná. V době adventní a postní organizujeme
v každé třídě duchovní obnovu. Při tomto soustředění, které probíhá
v klášteře či oratoři, se kněz spolu s dětmi zamýšlí nad různými
tématy. Duchovní obnovy se rádi zúčastňují rodiče i učitelé. Snažíme
se vytvořit a udržet ve třídě duchovní atmosféru. Každé vyučování
zahajujeme krátkou modlitbou či písní, abychom si uvědomili, že
Boha ve svém životě potřebujeme a že se na něho můžeme ve všech
situacích obracet. Přijímáme nevěřící a jiná vyznání, kteří jsou
ochotni akceptovat naše požadavky. Nejsou do ničeho nuceni, ale
když si tuto školu vybrali, přijímají i její zaměření. Specifikum
každé voršilské školy je, že se snažíme vytvářet rodinnou, radostnou
atmosféru a to je velmi důležité. To je potřeba v Africe na misiích,
v Peru … všude.
2. Můžete
přiblížit historii řádu?
Historie řádu voršilek vázaná k tomuto místu je spjata s několika
sty let vzdálenými událostmi. Roku 1664 zakoupily sestry na Národní
třídě budovu hrabat Příchovských. Tato budova byla časem ještě rozšiřována
směrem do zahrady. Základní kámen byl položen v roce1699 a za dvacet
let se škola rozrostla i do ulice Voršilské. Méně vzdálená minulost
– rok 1933, je dobou, kdy se sestry rozhodují otevřít nové dívčí
gymnázium v Ostrovní ulici. Před druhou světovou válkou bylo gymnázium
nejmoderněji vybaveno.
Sestry voršilky mají komunity po celém světě. Každých šest let se
scházejí při příležitosti Generální kapituly v Římě (naposledy se
konala v r. 2001) a hledají další cíle, kam směřovat výchovu, navzájem
se inspirují. Vždy si zvolí nějaký cíl. Ten současný zní:
„Ve světě tolik zraněném nespravedlností a rozdělením staňme se
všichni společně – na našich pracovištích a v rodinách, s učiteli,
žáky a rodiči tvůrci pokoje.“
3. Je
škola moderně vybavena?
Zčásti ano. Máme učebny vybavené PC, dobře zařízené odborné učebny.
Žáci mohou využívat velkou knihovnu. Děláme tolik, na co nám stačí
finance. Každý rok se snažíme něco vylepšit. Od letošního školního
roku mají děti krásné nové hřiště. Loňského roku jsme také renovovaly
bazén. Krůček po krůčku. Těšíme se, že se nám podaří, co nejdříve
zřídit multimediální učebnu.
4. Jak
uskutečňujete při práci s dětmi myšlenku zakladatelky vašeho řádu,
sv. Anděly: „Bůh dal každému z nás svobodnou vůli a nikomu nechce
činit násilí, ale pouze ukazuje, zve a radí"?
Náš přístup k dětem je založen na úctě ke každému člověku. Kdosi
řekl: „Snažte se říkat v duchu svým žákům vy.“ Z úcty ke druhému
nikomu nic nevnucujeme, pouze radíme a nabízíme. Již naše zakladatelka
sv. Anděla nám dala do vínku radost a úctu k člověku. Na tom se
buduje. Voršilky na celém světě se snaží být tvůrci pokoje. To je
to, co světu dnes nejvíc chybí a my se snažíme mu to dát. Hodně
rodin je dnes neúplných a rozvrácených, naše škola chce rodičům
i v tomto pomáhat. Rodiče často přicházejí s přáním po duchovní
pomoci.
5.
Co Vás inspirovalo k tomu, abyste se stala řádovou sestrou?
Stát se řádovou sestrou je věc povolání. Každý máme v životě svoji
cestu a já jsem cítila, že moje cesta je tato. Pán Bůh dává cítění
do duše, že člověk se pro něco rozhodne. A ví, že to je to jeho,
kde bude šťastný, kde ho chce Pán Bůh mít. Je to určité tajemství
člověka. To je odpověď i na to, proč jsem se stala voršilkou, zasvětila
se Bohu. Někteří z mého okolí reagovali tak, že byli překvapeni
a divili se, protože si mysleli, kdo ví co nebudu, když jsem studovala
učitelský ústav a já potom šla do řádu.
6. Od
roku 1950 byly řeholnice vyvezeny z klášterů, jak se dále odvíjel
jejich život až do roku 1989, kdy se znovu plně obnovila činnost
řádu v oblasti výchovy a vzdělávání mládeže?
To byl tvrdý život, dvacet roků v továrnách a v zemědělství, bylo
to opravdu těžké období, nejen proto, že jsme byly izolovány od
styku s mládeží. Přesto jsme uspořádaly občas na poli divadlo pro
děti . Kontakt s člověkem nám nikdo nemohl zakázat. Dalších dvacet
let jsme pracovaly v psychiatrické léčebně USP u mentálně postižených
dětí. To bylo již lepší, protože jsme pracovaly s dětmi, ale o Bohu
jsme mluvit nesměly. Po sametové revoluci nám vrátili několik objektů,
tak jsme s radostí přišly zpět. Mladší sestry začaly studovat pedagogickou
a teologickou fakultu a nastupovaly do škol. O školu je velký zájem,
navštěvuje ji 500 žáků ( máme církevní základní školu s rozšířenou
výukou jazyků), v mateřské škole je 50 dětí. Každý rok máme více
přihlášek než můžeme přijmout.
7. Jak odpočíváte, kde jste trávila letošní prázdniny?
Jely jsme společně navštívit do kláštera Jiřetína pod Jedlovou naše
nejstarší sestry, to byly naše prázdniny. Mladší sestry jely na
tábory. Sestra Michaela uspořádala letní voršilský tábor pro děti,
které se na tábory vždy moc těší. Jedna sestra se jela zdokonalit
do Salcburgu v němčině, jiná jela do Francie.
8. Máte
nějakou osvědčenou metodu, jak zkrotit zlobivé žáky? Schvalovala
byste použití jemného fyzického trestu u zatvrzelých případů?
Ne, na to není žádná osvědčená metoda (směje se). Fyzický trest?
Ne, to nemohu, to je zakázáno. Tatínek je doma může přehnout přes
koleno, ale my ne.
9. Máte
nějaký zážitek s dětmi, z vyučování, který se Vám natrvalo vryl
do srdce i mysli?
Každý den mám nějaký zážitek. Tak třeba ten včerejší. Jdu do školy
a tatínek vystoupí se svým synem druháčkem z auta a já mu říkám:
Tak co Vojtíšku, jak se těšíš do školy? On se na mě zbožně podíval
a řekl: „ tak napůl“. To byl pro mě krásný zážitek. Dětská duše
nechce lhát, nemůže říct, že se netěší, to bych byla smutná, tak
řekl „ tak napůl“.
Jiný klučina chodí zase do školy tak rád, že mu maminka říká: „Prosím
tě nemluv o škole před Toničkou, ona od té doby nechce chodit do
mateřské školy, ale s tebou .“
10.
Když vzpomínáte na svoje dětství, co Vám dělalo největší starosti
a radosti ve školní docházce?
Já jsem hrozně ráda chodila do školy, ale brzy jsem poznala, že
je módou říkat že ne. Já jsem chodila do školy i když byla prázdná.
Poprosila jsem školníka a on mě dovolil jít do školy i o prázdninách.
Od začátku jsem věděla, že budu paní učitelkou.
11. Kam byste si přála, aby se ubíralo současné školství?
Co byste změnila?
To je obtížná otázka. Nad tím se zamýšlíme všichni s paní ředitelkou
a s celým učitelským sborem. Nemohu to formulovat jednoznačně. Neumíme
si vážit osobní svobody; my co jsme zažily nesvobodu, tak víme,
co je to za dar mít svobodu. Ale také je to omezené, také se to
tříští. Dnes je velký zájem o vzdělání, ale poskytnout dětem kvalitní
výchovu, to je věc složitá. Vychovat z našich dětí dobrého člověka,
to je úsilí nás všech.
12.
Kdy podle Vás učitel přestává být učitelem a stává se dítěti přítelem,
kamarádem? Co je pro Vás největší odměnou za Vaši práci?
Když dětem porozumí, když má k nim úctu a má je rád. To je umění,
a protože víme, že na to sami nestačíme, tak prosíme Pána Boha,
aby nám vnukl nejlepší prostředky, jak toho docílit. To je výchovný
ideál. Letošního roku jsme rozhodili mezi 9. třídou anketu a tam
byly položeny otázky: Co se vám líbí na naší škole, co od ní očekáváte?
Z odpovědí se ukázalo, že žáci v 9. třídě si už uvědomují, co jim
škola poskytla a že se tady potkali s řadou učitelů, pedagogů, kteří
jim tím přítelem a kamarádem dovedli být. Ale to nedovede každý,
to je umění. Pro mě osobně je největší odměnou za moji práci být
ve škole. Být mezi dětmi. Kdo zažil čtyřicet let nebýt s dětmi,
velmi ocení možnost s nimi být.
13.
Potřebují děti, aby jim člověk hodně naslouchal? Myslíte si, že
mají rodiče v dnešní době dostatek času na své děti, nebo, že se
jim málo věnují?
Ano, na děti dnes rodiče mnohdy nemají čas. I vychovatelky v družině
zjistily, že některé děti se těší až ostatní děti odejdou a až budou
mít toho učitele pro sebe, který jim naslouchá, který se jim věnuje
individuálně. Když je jich tam patnáct, tak jdou třeba na procházku,
ale když všecky odejdou a děcko čeká na svoji maminku, v tu dobu
se mu může vychovatelka plně věnovat a dítě je rádo. Ví, že až si
je maminka odvede domů, tak se mu nebude moci tolik věnovat, protože
nebude vědět, kam dřív skočit. Děti potřebují, aby se jim rodiče
věnovali. Ti však v dnešní době nemají čas na své děti. Snaží se,
nemůžeme je odsuzovat. Způsob života je však dnes příliš náročný.
14.
Život v komunitě jistě vyžaduje mnoho vzájemné tolerance, respektu,
jak probíhá všední den uvnitř vašeho řeholního společenství?
Ráno se společně pomodlíme, nasnídáme, a rozběhneme se do práce.
V poledne se některé z nás stravují ve školní jídelně. Večer si
vyprávíme o tom, co jsme prožily; soboty, neděle jsou rodinnější,
rekreace, společné pohovoření, debata, zamyšlení se nad různými
tématy, to potřebuje každý z nás, to je rodinné, naše. To musíme
mít, abychom mohly plné energie přicházet k dětem.
.
15. Oživuje Váš duchovní život pohled na přírodu? Co chápete
jako největší Boží dar?
Ano, kdo by nemiloval lesy, hory, moře. To pomáhá člověku, aby se
povznesl k Pánu Bohu. Každý člověk miluje přírodu a chrání ji. Vše
je Boží dar. Stvoření, to, že existujeme, že tady jsem, to vše je
Boží dar. Že se nám Pán Bůh dal, že v něho věříme, to vše je dar,
i to že jsem já zaslechla jeho volání k tomuto způsobu života.
16.
Co byste vzkázala lidem, kteří právě hledají něco podstatného ve
svém životě, kotvu ve vesmíru- živého Boha?
Já bych řekla to, co již říkal sv. Pavel. Víra, naděje a láska -
to jsou podstatné věci a nejdůležitější z nich je láska. Vesmír
byl stvořen z lásky a pro lásku a tak tou láskou také skončíme.
„Kdybych měl všechno možné a neměl lásku, tak nejsem nic.“ Kdyby
tady učitelé a lidé ve škole neměli lásku, tak by to vůbec nešlo.
Z životopisu sestry Věry
Sestra Věra Špringlerová,
řádovým jménem sestra Reconciliatrix se narodila 14.7.1928 v Praze.
Do školy chodila v Praze, studovala na státním učitelském ústavu
v Praze 2, po studiu vstoupila do řádu sv. Voršily Římské unie 26.7.1949.
Po zrušení všech klášterů 28.8.1950 pracovaly sestry na různých
státních zemědělských statcích v pohraničí a v různých továrnách
(např. Lenas Hanušovice – továrna na zpracování lnu, Bytex – továrna
na koberce ve Vratislavicích u Liberec a jinde).
Od roku 1966 bylo dovoleno řádovým sestrám pracovat jako zdravotnice
v ÚSP (Ústav sociální péče) nebo v psychiatrických léčebnách, např.
v Ročově u Loun, kde sestra Věra pracovala téměř až do sametové
revoluce 1989, po ní byly voršilkám vráceny školy v Praze, Olomouci
a Kutné Hoře. Od roku 1990 působí sestra Věra v Praze. V letech
1991-1999 pracovala ve službě vedení Českomoravské provincie, v
úzké spolupráci s ředitelstvím školy.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Historie
řádu sv. Voršily
Zakladatelka sv. Anděla Mericiová se narodila roku 1474 v Desenzanu,
městečku na březích jezera Lago di Garda v severní Itálii. Velmi
šťastné dětství naplněné hlubokou vírou, láskou a pokorou ji přivedlo
k myšlence přinášet pokoj a mír i do jiných domovů. V roce 1535
založila v Brescii prvotní Společnost sv. Voršily, členky byly povolány
k zasvěcenému životu a měly za úkol starat se o vzdělávání. Hlavní
podstatou výchovy je duch mateřství, každá vychovatelka se ve vztahu
k dítěti stává duchovní matkou.Výjimečnost a originalita spočívala
v tom, že duchovní očista probíhala přímo uvnitř rodin. Nebyla zde
klauzura, voršilky zůstávaly v rodinách. Počátkem 17. století voršilky
působily i ve Francii a zde poprvé byly odděleny od světa klauzurou.
V Praze působí od roku 1655.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Doprovodné informace:
Kontakt na webové stránky Řádu sv. Voršily: http://vorsilky.ic.cz/menu.htm
Web. stránky Základní školy sv. Voršily v Praze: www.volny.cz/zcs.ostrovni
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sestra řádu sv. Voršily
- Reconciatrix Věra Špringlerová
Prof. Luboš Kropáček
Ak. malíř Petr Nikl
Ak. sochař Kurt
Gebauer
Phdr. Zdeněk Vojtíšek
|