Příběhy

Vejcojed a Zlatocuc
V jedné vesnici vedle sebe žili chuďas a boháč. Chuďas se živil jenom vejci divokých ptáků, spadlých z nebe, a proto mu říkali Vejcojed. Boháčovi zase nikdo neřekl jinak než Zlatocuc. I když půda byla jen suchopár a kamení, Zlatocuc ji prodával za tolik, co by stála země protkaná zlatou žilou. Po zlaťáscích byl jako divý. Bydlel ve velkém domě na náměstí, zatímco chatrč Vejcojeda se z jedné strany lepila ke kurníku a z druhé k prasečímu chlívku boháčova hospodářství. Co se ale dalo dělat, když chuďas neměl dost peněz na to, aby si nakoupil dříví na stěny svého domku.
Každý rok na jaře účtoval Zlatocuc s lidmi ve vesnici a kdo mu nemohl zaplatit za pronajatá políčka, toho nelítostně vydal soudu, až ten člověk skončil v žaláři. I Vejcojed musel platit za svůj žalostný příbytek. Za rok to podle Zlatocuce dělalo přesně jednu zlatku.
Chudák Vejcojed, ani nevěděl, jak taková zlatka může vypadat. Šel se proto nejdřív do vesnice vyptat, jak zlatka vypadá a kde by ji mohl najít. Jenomže lidé ve vesnici na tom byli stejně jako on. Nikdo nevěděl, jak by mohla taková zlatka vypadat, natož, kde ji hledat. Všichni nakonec platili boháčovi obilím z jeho polí, ale to chuďas taky neměl. V chladu a přítmí mezi stěnami kurníku a prasečího chlívku nevzrostlo za celý rok ani jediné stéblo trávy. ,,Kdepak bych já vzal obilí,“ zahořekoval v duchu Vejcojed.
Jak tak naříkal, nevěda co si počít, spadlo před něj z nebe vejce. Podíval se na něj a zakručelo mu v břiše. Natáhl po něm ruku, ale vejce promluvilo: „Nejez mě.“ Schovej si mě do rukávu a až se vylíhnu, poradím ti se Zlatocucem.
„To bych věru potřeboval,“ řekl si Vejcojed a ukryl dar z nebes do rukávu. Vejce tam chvilku leželo, ale pak začalo pukat. Vyskočil z něj stařeček, pozvednul oči k nebi a ukázal na slunce na obloze. To Vejcojedovi stačilo. Zaradoval se: „Zlatka je zlaté sluce. Jak to, že mě to jenom samotného nenapadlo dřív. Poděkoval stařečkovi, ale ten se jen pousmál a byl ten tam.
Vejcojed se ještě jednou zadíval na oblohu a řekl si: „Teď je slunce moc vysoko, počkám si až s večerem sejde dolů, pak ho chytím do velkého pytle a odnesu k Zlatocucovi.“
Stmívalo se a slunce pořád ne a ne seběhnout do rozevřeného pytle Vejcojeda. Vždy bylo od pytle kus dál. Vejcojed už byl trochu unavený tím věčným honěním, lehl si na mez a usnul. Ve snu se mu zjevil stařeček a říká: „Na slunce nemůžeš s pytlem, počkej si na něj v noci na jezeře a až ho uvidíš, křič z plných plic, aby tě bylo slyšet po celé vesnici, že jsi našel v jezeře hrnec plný zlata. Potom se schovej za strom a čekej.“
Vejcojed se probudil a vzpomněl si na svůj sen. Udělal vše, jak mu stařeček poradil. Čekal schován za stromem, když tu se k jezeru přiřítil Zlatocuc. Ani se nezastavil a vrhl se za hrncem plným zlata. Hlubiny jezera se rozevřely a navždy pohltily boháčovo tělo. Zůstaly po něm jenom kruhy na jezeře, ale i ty se pomalu zmenšovaly, až se hladina úplně uklidnila. Rozednívalo se a hrnec se zlatem zmizel.
Vejcojed se vrátil do vesnice. A protože se mu už nechtělo jíst dál ptačí vejce spadlá z nebe a taky se bál, aby náhodou nesnědl nějakého hodného dědečka, ujal se práce na boháčově hospodářství.
Někdy si Vejcojed pomyslel, co se asi stalo se stařečkem z vejce. Všude jej hledal, aby se mu odměnil za jeho dobré rady, ale už ho nikdy nespatřil. Takoví střečkové se totiž zjevují jen v nouzi nejvyšší a tu on už od té doby nikdy neměl. Bohatý chuďas měl s lidmi slitování a všem se dobře dařilo.