Příběhy

Šunková královna a Okurková princka
Princezna si zalezla do kádě plné okurek, když k ní přiběhla královna se šunkou v ruce a křičí: ,,Honem vylez z kádě ven, ať tě nikdo nevidí! Rozkřikne se to po celé zemi a nikdo ti už neřekne jinak, než Okurková princka .“
Jenže princezna měla okurky moc ráda. Než by vylezla z kádě, ať jí raději tak říkají. Jenom si to pomyslela,
už stáli čeledíni na špičkách a nakukovali do kádě. Netrvalo dlouho a královnina slova se vyplnila. V celém království se o ní mluvilo jako o Okurkové princce. Ale ani královna na tom nebyla o moc lépe. Ta se od šunky na krok nevzdálila. Dokonce si jí i na noc dávala pod postel, aby měla voňavé šunkové sny. Byla to Šunková královna.
V té zemi se naneštěstí okurkám nedařilo, i šunky bylo málo. Královna ji nechávala dovážet z okolních zemí a to stálo královskou pokladnu moc peněz. Někdy si proto povzdechla: ,,Jen kdyby té šunky bylo víc.“ ,,A okurek“, dodala vždy ještě princezna.
Roky utíkaly jako vystrašený zajíc do bezpečí doupěte vyhřátého zaječicí a z jejich princky byla holka na vdávání. Sama královna se tomu nestačila divit.
V den jejích námluv sedla si princezna na okraj okurkové kádě a řekla: „Vezmu si jen toho za muže, kdo v naší zemi vypěstuje nejvíc okurek a poradí si i se šunkou, aby naše království nebylo zadlužené.“ S tím souhlasila i královna matka a princové se rozešli.
Rok na to se konalo okurkové a šunkové klání. Když se princka rozhlédla kolem sebe a viděla jen suché žluté natě a okoralý drobet šunky, pomyslela si, že žádný z princů neuspěl. Země se nedala uprosit ani podplatit zlatem princů, rodila pořád stejně málo jako za starých časů, kdy do ní semínka okurek vkládali obyčejní lidé. Jednou za čas se dala koupit seschlá šunka na trhu a o čerstvé si královna mohla nechat leda zdát ve svých šunkosnech.
Princezna už chtěla prince propustit a jít plakat na dno prázdné kádě, ale v tom se na královský dvůr vysypala z obřího sudu hromada okurek a hned vedle ní ležela na bavlněném plátýnku rozložena báječně růžová šunka.
,,Jak jsi to dokázal?“ ptala se šťastná princka líbaje neznámému opozdilci ruku.
,,Jsem vynálezce,“přestavil se opozdilec a ukázal na podivný přístroj s mnoha hadičkami. „To je šunkostroj. Stačí trocha luštěniny sóji, krapet růžového barviva a s pomocí šunkostroje.... ,,Už nic neříkej volala princezna a objala jej. I královna byla s chutí nové šunky spokojena. Království se vyplatilo z dluhů a princezna s vynálezcem spolu žili v lásce až do smrti.
,,Šunkostroj, nu dobrá,“ řekli si princové, ,,ale jak mohl vypěstovat v tak nehostinném kraji okurky?“ ,,Ty spatřily světlo světa ve skleněném domečku, okuráriu.“, vysvětloval princeznin ženich. Sluníčko tam víc hřeje, a tak se i okurkám lépe daří a nerostou jen jako suché natě, princezně pro pláč.“