Příběhy

Rána země
Žvejkal, Šil, Stříhal a Páral byli bratři. Jejich matka je porodila v jeden den. Bála se, aby se mezi sebou nehádali o své prvorozenectví, a tak jim řekla, že se narodili naráz a jsou tedy všichni prvorození. Matka brzy zemřela a vzala si do hrobu své tajemství. Zanechala jim malé kožešnictví na náměstí. Když bratři vyrostli, začali se věnovat svému obchodu. Žvejkal kůži jemně vydělal, Stříhal ji rozstříhal, Šil kožich ušil a když se něco nepovedlo, tak to Páral rozpáral a šilo se znova. Práce jim šla od ruky a Páral za chvíli neměl co dělat. Lelkoval za pecí a z dlouhé chvíle zlobil bratry. Vytahoval se nad ně a povyšoval: „Hlupáci, já jsem prvorozený, to vám matka zamlčela. Mě patří celé kožešnictví a vy mě musíte poslouchat.“
To se bratrům nelíbilo. Ale místo toho, aby dali Páralovi práci a on přestal mít roupy, začali se i oni hádat o své prvorozenectví.
Jak mezi bratry vstoupily rozbroje, dílo se jim přestalo dařit. Než Žvejkal kůži vydělal, Šil kožich ušil a Stříhal jej nakonec rozstříhal. Páral se na to díval vleže z pece, ale pak vyskočil a běžel za babkou, která je kojila , když jejich matka neměla dost mlíka. Ta jediná žena je mohla rozsoudit. Znala je ještě jako malé a věděla, kdo z nich byl jako dítě nejsilnějším a tedy i prvorozeným.
Když k té ženě přišli i ostatní bratři, zeptali se jí na věc jejich sporu. Ale ona nechtěla vyzradit tajemství matky těch synů a nechtěla lhát, a tak řekla: ,,Z vašich svárů se udělala v zemi rána. Jděte se zeptat k té puklině, kdo z vás je prvorozený.“ S tím bratři souhlasili. Optali se ještě té babky, kde rána leží a vydali se na cestu.
Došli k nedalekému potoku. Kolem dokola byla země rozpraskaná mrazem. „Jak máme vědět, která z těch puklin, je Rána země?“ ptali se mezi sebou. V tom se z jedné praskliny ozval ženský hlas. Připomínal jim trochu hlas, který znávali z dětství. ,,Já jsem Rána Země.“ Přišli k té puklině blíž. Byla hluboká, že by se do ní snad i celý člověk vešel. Rána jim řekla: ,,Vím, proč jste přišli. Jděte teď domů a přineste všechny vaše kožichy. Svlékněte i ty, co máte na sobě a položte je do pukliny. Až se rána vyhojí a nebude už žádná díra v zemi, já vám povím, jak se to má s vaším prvorozenectvím.“ Bratři ji poslechli a odešli domů pro kožichy. Když je přinesli, svlékli i ty, co měli na sobě a zacelili jimi ránu v zemi. Čekali, že se vyhojená Rána ozve, ale ona mlčela. Šli tedy k babce. Nebyla doma. Když ji na druhý den potkali na rynku, byla oblečena v nový kožich. Už zdálky se na ně smála, a pak jim řekla: „Vaše prvorozenectví vás nenakrmí ani neohřeje, vraťte se domů, budete mít dost práce s šitím nových kožichů, aby jste zimu nějak přežili.“