Příběhy

Psí ženitba
V den princezniných námluv se do hodovní síně zatoulalo malé štěně. Za stolem seděli princové, ládovali se dobrotami a malého pejska si nevšímali. Princezna, usazena v čele, po očku prince pozorovala.
Štěně se na ně chvíli dívalo, pak ale zavrtělo ocáskem, vyskočilo na stůl a pustilo se do hodování spolu s princeznou a hosty. Ti se tomu začali náramně podivovat a říkat si mezi sebou, jaké je to ale silné království, když tak malí pejsci mohou tolik sežrat.
Princové se nasytili a postavili do řady, aby se každý zvlášť princezně představil. Malé štěně bylo tolik přejedené, že se nemohlo ani samo dobře hýbat, a tak se jenom skutálelo ze stolu do řady mezi prince. To už se princům přestávalo líbit. Nikdo z nich nechtěl mít ještě jednoho soka navíc. Snažili se ho vyšťouchat ven ze dveří, ale nešlo to. Pes se vždy přikoulel zpátky. Nakonec si princové řekli, že takový pes přece žádným sokem není. Zasmáli se tomu a nechali ho být. Všichni princové se již s princeznou uvítali, jen malé štěně se stále válelo pod nohama trůnu a ne a ne pokynout princezně na pozdrav. „Je tak malý, že neumí ještě ani štěkat,“ pomyslela si princezna. „Ale líbí se mi. Má ze všech nejkrásnější oči. Toho si vezmu za muže.“ Princové sice něco namítali, že ona je princezna a nemůže se štěnětem vládnout v království, ale pak se odebrali do svých domovů. V zemi, kde královské dcery dávají přednost psům nad princi, by šťastní stejně nebyli. Princezna se snažila chvilku si s pejskem hrát, ale pak si řekla, že počká až malý pes vyroste a zaštěkne.
Sedla si na zídku královského paláce a čekala. Dlouho se nic nedělo, až na ni padla dřímota a usnula.
Mezitím přišel k jejímu malému pejskovi velký dobrman. Rozevřel tlamu a pejska spolknul. V břiše velkého psa bylo teplo a útulno. Malý pejsek brzy pookřál.
Došli spolu do vesnice na okraji království, kde dobrman bydlel. Pod kašnou ho dobrman vyplivl ven. Opláchl ho a řekl: „Teď už jsi dost velký, aby jsi se mohl naučit štěkat.“ Postavil se před psího prince a zaštěkal: ,,Af! Af! Dlouho jsem žil ve Španělsku a tam se nikdy „h“ nevyštěkává,“ poučil dobrman psího prince.
Malý pes se naučil štěkat „af“ „af“. Nikdo mu nerozuměl, ale uměl alespoň pořádně nahlas zaštěkat.
Jednoho dne řekl dobrman psímu princi: ,,Jsi už dost starý na to, aby jsi si jen hrál a jedl. Jdi do světa a najdi si psí princeznu.“
Ten nápad se psímu princi zalíbil natolik, že se ještě téhož večera vypravil na obhlídku nevěst po vesnici.
Sousedova Barča nebyla špatná, ale cestou jak vstávala, rozšlápla hovínko. „Af, af!“ zaštěkal na ni malý pes. „To princezny nedělají,“ a šel dál.
U statku naproti ležela na rohožce krásná tříbarevná kočka. ,,Af! af!“ zaštěkal psí princ na pozdrav a popřál slunečný den. Kočka se na něj ani nepodívala, otírala se dál o rohožku a nic jiného ji nezajímalo. Malý pes sklopil oči i ocas a pomyslel si: „Kdepak, ve vesnici žádná princezna není, musím pokračovat v cestě.“
Když se princezna na zídce probudila, zdlouha si zívla, protáhla se a pousmála. Zdál se jí sen o psím ženichovi. Vyrostl a naučil se mluvit španělsky. Leželi vedle sebe v piniovém háji, drželi se za tlapky a pozorovali baňaté obláčky. Ještě jednou se protáhla a podívala se směrem ke svému malému pejskovi, jestli už trochu povyrostl.
„Ááách“ píchlo ji někde uvnitř horní poloviny těla. Její pejsek tu není.
Rozběhla se kolem hradu, jestli se třeba jenom někam nezatoulal. Nakonec povolala svoje stráže a nechala ho hledat po celém království.
Vše ale bylo marné, nikdo nic o malém pejskovi nevěděl. Princeznin smutek se nedal ničím vyléčit. Koupila piniová jadýrka, aby se v království neztratila, a vyrazila sama na cestu. Své střevíce brzy prochodila, a tam, kde její bosá noha vyhloubila do hlíny dolík, vhodila za sebe jedno piniové semínko. Jak šla a házela semínka do hlíny svlažené vlastními slzami, vyrostly v jejích stopách dvě řady velkých a silných piniových stromů. Dlouho kráčela, až dorazila na kraj království. Protože už nemohla jít dál, zastavila se. Bezradně rozhodila rukama a zasela tak do kraje svá poslední piniová semínka. Potom si lehla na zem a vyčerpáním usnula.
Zdál se jí znovu sen. Přišel k ní malý pejsek a lízal jí rány na jejích bosích nohou. Když se rány zahojily, pejsek se proměnil ve skutečného prince. Procházeli se v piniovém háji, drželi se za ruce a dívali si do očí. Pak kráčeli piniovou alejí až k hradu. Princezna mu řekla, že se nikdy nechce probudit. Ale psí princ jí štípl do ruky a ona pocítila prudkou bolest a pomyslela na to, že je to konec jejího snu a s ním i jejího života. Avšak ani po chvíli se nic nezměnilo. Princ jí vyprávěl o tom, jak ji našel spící uprostřed piniového háje a jak ho její láska vysvobodila z psího zakletí. Princezna i princ se tolik radovali, že proto mnoho dní a nocí nemohli ani spát. Pozvali na hrad psy z celého království a dobrého dobrmana, který pomohl zkoušet princezninu lásku, poctili tím nejlepším kusem masa, který kdy kdo jedl. Celý rok se hodovalo, tančilo, jedlo a pilo.
A jestli se království nerozplynulo v tak velikém štěstí, jejich věrná psí láska trvá dodnes.