|
Rozhovory
uveřejněné v časopise Naše rodina
Rozhovor se Ak. mal. Petrem Niklem
Tvořivá
energie je pramenem života
Obdivuhodně kreativní člověk Petr Nikl je nejen malíř a hudebník.
Svou hrou s prostorem, světlem, předměty a zpěvem vytváří na jevišti
unikátní živé obrazy. Ačkoliv je velmi vytížený, udělal si čas na
rozhovor po jednom večerním představení. Zajímalo mě, kde se v člověku
bere tolik tvůrčí energie.
1.Vaše
rodina měla velmi blízko k umění. Maminka se věnovala návrhům hraček,
tatínek byl akademický malíř, dědeček vylepšil design plynových
masek, jak Vás takové prostředí ovlivňovalo v dětství?
Když vyrůstáte v uměleckém prostředí, máte dvě možnosti. Buď revoltujete
a děláte něco úplně jiného (často sami rodiče nechtějí, abyste pokračoval
v jejich nejisté podivínské existenci...), nebo se stanete také
tím divným tvorem, tvůrcem, ztvarovaným jejich vlivem.
Já jsem ten druhý případ. Z dětství si vybavuji nejintenzivněji
zážitky, které se odehrávaly v přírodě na venkovské chalupě u Zlína,
kam jsme jezdili na víkendy a na prázdniny. Hračky, které mi rodiče
sami vyrobili, byly pro mne zásadním důkazem jejich tvořivosti.
Byly to vlastně iniciační objekty našeho vztahu. Tím vstupovali
do mého teritoria nikoli jako autority, ale jako partneři ve hře.
Maminka byla návrhářkou hraček (gumových, plastových a později nafukovacích)
ve Fatře Napajedla. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl její čerstvé
prototypy hraček budoucí sériové výroby zkoušet jako první. Užíval
jsem si to. Byl jsem při tom, když otec pracoval na enkaustikových
malbách v atelieru, anebo když děda dřevomodelář kutil ve sklepě.
Každý z nich měl svoje záhadné prostředí kvasu...Díky tomu, že jsem
byl přítomen procesu vzniku výtvorů, vnímal jsem intenzivněji jejich
zvláštní smysl.
2. Kdy
jste poprvé začal z hraček vytvářet zvláštní, neopakovatelný svět
umění? Které bylo Vaše první umělecké dílo?
Nevím, kdy jsem poprvé začal uvědoměle něco tvořit, nebo vnímat,
že to, co dělám, je umění.
Kdy jsem se takto „zvrhnul“. Když dítě kreslí, dělá záznam svého
vztahu vůči věcem okolo, záznam poznání, to je vše. Dodnes se snažím
takto pracovat. Po všech školách, které jsem absolvoval, je to ale
těžké. Stále se přistihuji při činu příliš uměleckém. A mohu si
stokrát říkat, že mě umění samo o sobě nezajímá, že je neplodná
demonstrace umu. Tvořit pro mě znamená vést dialog se světem. Pro
mě je umělecké dílo jakákoli věc, která je schopna komunikovat,
být přenosem myšlenek, energie. Asi ve dvanácti se mi zalíbil Picasso.
Začal jsem kreslit kubistické obrázky, ovlivněn stylizací svého
otce, a uvědomovat si formy stylizace skutečnosti. Vědomě jsem vymýšlel
něco jiného než jsem viděl a to bylo provázeno zvláštním vzruchem.
Na druhou stranu nebylo možné necítit jistou jalovost z opisování.
Nevím, do jaké míry šlo o pouhé epigonství chtít si to také zkusit
jako jiní slavní, nebo o radost z objevování cizí či vlastní fantazie.
Nyní se to již nedopátrám.Vím jen, že od svých patnácti let, střídám
dva postupy. Prvním je snaha uchopit to, co člověk vidí, co nejvíce
realisticky, jenom to zapsat, popsat a udělat tak, jak to vypadá.
Druhý - fantazijní; umožňuje pustit vše úplně volně ze sebe a dovědět
se vnitřní vztahy z takto samovzniklých diagramů.
3. Jak probíhá Váš všední den? Na jakých projektech právě
pracujete ?
Nerozlišuji dny na všední a sváteční. Jsem bezčasec. Dělám to, co
momentálně „hoří“. Poskakuji od jednoho k druhému, mnohdy se práce
kříží..Na jaře jsem připravoval projekt velké interaktivní výstavy
Orbis Pictus pro České centrum v Paříži, půl roku pracoval na autorské
knížce nejen pro děti – Lingvistické pohádky, která právě vyšla
v nakladatelství Meander. Současně jsme dotočili spolu s pěveckým
tělesem Lakomých Barek dvojalbum Přesletec, které vyjde za 14 dní
ve vydavatelství Blackpoint. Teď budu v Londýně chystat spolu s
Balanescu quartetem divadelní projekt, uváděný v rámci programu
Divadelního ústavu – invaze do Evropy. Bohužel, mám velmi málo volného
času, zejména na děti.
Měl bych si dát s těmi invazemi jinam pokoj. Nejsem takoví rodič,
jako byli moji rodiče, na které jsem vzpomínal před chvílí... za
tento týden jsem vyšetřil například jen dvě hodiny. Byl jsem s dětmi
v Náprstkově muzeu.
4. Cestujete
hodně po světě díky své práci?
Poslední roky ano. Někdy kvůli výstavě, jindy zase na festival..
Vloni jsem byl na EXPU v Japonsku, předtím na festivalu v Brazílii,
předloni s divadlem ARCHA v Jižní Africe. Jsou to zajímavé zkušenosti.
Japonsko je zemí, která je pro nás úplně mentálně naruby.Vyžaduje
delší čas aklimatizace. Tam jste skutečně ztraceni v překladu. Působí
na mě zcela exoticky, nejvíce ze všech zemí, které jsem poznal.
Rozdíly jsou znásobeny historií, ostrovní polohou a izolovaným vývojem,
například jejich společenská hierarchie, smysl pro absolutní poslušnost.
My jim musíme připadat jako národ smějících se anarchistů. Jsme
na úplně opačné straně světa.
5. Považujete
se za introverta? Jak se cítíte před publikem?
Asi jsem introvert. Dříve jsem byl větší. Časem jsem se otrkal.
Záleží to na situaci. Pokud jsem ponořen do hry, stávám se její
součástí, nemám čas přemýšlet, zda mám nebo nemám trému. Snažím
se cítit před publikem jako někdo, kdo je sám sobě šaškem, kdo bloudí
jako hrací kámen prostorem. Jinak bych svou existenci na podiu těžko
obhájil.
6. Loučíte
se snadno se svými výtvory?
Dříve jsem se loučil těžko. Některé věci zásadně neprodávám, mají
pro mě osobní význam a potřebuji je mít na dohled. Zpětně mě nějak
ovlivňují. Jsou pro mě stopami, které si časem ověřuji. Na druhé
straně uznávám, že mají nárok na svůj osud a já jim v tom nechci
bránit. Bylo by smutné, kdybych ze svých prací dělal osobní fetiše.
Je potřebné získat k práci odstup. To umožní nezatížený vznik dalším
věcem.
7. Máte
nějakou představu ideálního výstavního prostoru?
Nejde ani tak o výstavní prostor, jako o jeho náplň. Každý prostor
může být zajímavý, když se využijí jeho předností. Mám sen o prostoru,
který by mohl permanentně sloužit jako laboratoř a vývojové pracoviště,
jako veřejná herní zóna. Žádná instituce. Jen otevřeně kreativní
centrum interaktivních nástrojů. Jakousi organizovanost by ale přece
jen musel mít. A v tomto bodě vždy narazím na svou introverci.
8. Z jakých materiálů nejraději vytváříte svá díla?
Nemám žádné favority. Rád materiály míchám. Překvapuje mě, co se
s nimi děje ve spojení s jinými. Některé předměty koupím v bazaru,
nebo mi je někdo donese, nebo je najdu. Jsou to pozůstatky po něčem,
co už odeznělo a já to znovu startuji, nebo vracím zpět do světla
v jiném smyslu. Může to být i něco zcela nového. Právě teď mě zaujal
drobný hliníkový mixer na mléko. Dá se s ním hrát po strunách, a
když se postaví na rukověť, umí tančit piruetku. Stane se rázem
tanečnicí nebo bzučícím hmyzem. Oblíbil jsem si materiály, kterými
se dá něco spojovat, třeba včelí vosk. Pro svou tvárnost, měkkost
a vůni.
9. Roku
1985 jste založil loutkové divadlo Mehedaha, dále jste spolupracoval
s Laurychovým divadlem a s divadelní skupinou Čisté radosti Jaroslava
Duška. Co nového Vám přináší divadelní tvorba? Čím se odlišuje komunikace
na jevišti a skrze obraz?
Když pracuji v ateliéru, jsem s obrazem sám, je to intimní práce.
V divadle jde o práci kolektivní. Oba způsoby rád střídám. Rozdíl
je ve zpětné vazbě.V divadle je okamžitá a zároveň pomíjivá.V ateliéru
nevíte, jak obraz budou číst lidé, nebudete u toho. Necháte obraz
žít, ať si komunikuje sám. V divadle je unikátní právě rituál toho,
že jste s ostatními lidmi účasten nějaké hře a vstupujete do ní.
Každý prostředek má svá pozitiva. Neumím si představit, že bych
stále jen seděl v ateliéru, nebo hrál divadlo.
10.
Příběhy, které sdělujete prostřednictvím divadla, jakoby se odehrávaly
v jiné říši, za branami reality. Co sdělují? Láká Vás otevřenost
díla vůči různým interpretacím?
Myslím, že mé příběhy jsou realistické. Jenomže realita je široká,
širší než to, co člověk vidí,
dívá-li se jen letmo. Mám rád pohledy z takových úhlů, které nejsou
běžně vidět. Potřebuji sebe i ostatní vyhodit ze zažitého vnímání,
aby se mohlo přihodit něco přesvědčivého. Žádnou jinou říši, doufám,
nehledám, je to pořád jedna skutečnost. Nechci žádné úniky někam.
Mohu komunikovat jen o tom, v čem žiji, a já nežiji v žádné fantazii,
jen prostě různě míchám prvky skutečnosti a někdy z toho leze zvláštní
maglajz. Líbí se mi, když vznikají nové souvislosti. Otevřenost
interpretací je pro mě zásadní. Stejná věc může být v různých situacích
zdrojem mnoha odlišných zážitků. Záleží to na asociaci diváků, na
každém účastníku. Na vás.
Z toho důvodu nejsem schopen říct, co přesně sděluji. Jsem jen rozněcovač
představivosti.
11.
Jedna z Vašich trojrozměrných instalací z roku 1993 nese název pomníčky.
Jsou na nich vyobrazeny hlavy plyšových zvířat. Hračky jsou spjaty
především s dětstvím. Znamená to, že i když období dětství dávno
skončilo, stále v člověku dřímá duše dítěte?
Nenazývejme to duší dítěte. Pro mě je to spíš princip tvořivé schopnosti,
která je v každém člověku, často už ucpána nánosy praktického života.
Všichni známe zvláštní katarzi, když se něco tvořivého začne otvírat,
proudit tok nápadů, invence. Zažíváme pocit euforie a radosti z
účasti na něčem vznikajícím. Tento spouštěč v člověku je vlastně
tím uměním. Většinou to všichni nazvou duší dítěte, a jsou s tím
hotovi, protože si to pamatují z dětství, kdy ještě neměli žádné
zábrany. Nechtějí se s tím později podělit, zdá se jim to v pokročilejším
věku nevhodné. Proto je také vžitá představa o umělcích jako o takových
nedospělých bláznech...
V období puberty, s uvědomováním si vlastního ega, s racionálními
úvahami a seberealizací, začneme naši kreativní vrstvu mimovolně
vytěsňovat. Proto máme tyto tvůrčí přirozené asociace spojovány
především s dětstvím.
12.
Napsal jste pohádkové příběhy - O Rybabě a Mořské duši, O Rybitince.
Nedávno jste křtil knížku Lingvistických pohádek. Která pohádková
bytost je Vám nejvíce blízká? Máte nějaké vzory z literární oblasti?
Nejbližší pohádkovou bytostí jsou pro mě asi trpaslíci všeho druhu.
Jsou malí, outsideři, vidí svět detailněji. Vlivů z literární oblasti
je mnoho. Jsem ovlivněn groteskně-fantaskní literaturou, třeba Lewisem
Carrolem, Edwardem Learem, Christianem Morgensternem, poesií nonsensu,
u nás Ludvíkem Aškenazym, Ivanem Vyskočilem...
13.
Lze podle Vás přetvořit svět k lepšímu tím, že si i dospělí lidé
budou více hrát a zapojovat kreativní složku své osobnosti?
Přetvořit svět asi nelze. Jisté ale je, že uvědomění si tvůrčího
potenciálu u sebe samého je podstatné a důležité. Zabraňuje apatii,
skepsi. Pomáhá člověku, aby byl stále v živé vodě, aby se dotazoval
odkud jde, co tam pohledává a co je on sám. To je základní a neustálá
otázka. Pro mě je důležitý pocit prostřednictví, že něco předávám
dál. Přímý kontakt, fyzická zkušenost, je nejintenzivnější způsob,
jak se něco může předat. Je to nezastupitelné a nedá se to nahradit
virtuálně žádným nejvýkonnějším médiem.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Medailon
Petr Nikl se narodil 8.listopadu 1960 ve Zlíně. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou
školu v Uherském Hradišti (1976-1980) a Akademii výtvarných umění
v Praze (1981-1987). Byl zakládajícím členem skupiny Tvrdohlaví
(1987 - 1992), a členem divadelního sdružení Mehedaha (od roku 1985).
Je nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1995. Samostatně
vystavuje od roku 1987.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sestra
řádu sv. Voršily - Reconciatrix Věra Špringlerová
Prof. Luboš Kropáček
Ak. malíř Petr Nikl
Ak. sochař Kurt
Gebauer
Phdr. Zdeněk Vojtíšek
|