Příběhy

Mámin koblížek
V mechové chaloupce ukryté v hlubokém lese žila Lenilka se svou matkou . Lenilka se odjakživa práci vyhýbala. Matka jí musela všechno přinést až pod nos. Lenilka ležela celý den zavrtaná v prachovém peří a matka se proto trápila. Nevěděla si s dcerou rady. Navíc byla Lenilka paličatá a vždy muselo být po jejím.
Jednoho dne došla matce trpělivost. Nechtěla se už dál dívat na to, jak se Lenilka celý den jenom převaluje v posteli. Vymyslela na lenost své dcery malou léčku.
,,Co by jsi chtěla k snídani, Lenilko?“ Optala se jí jako každé ráno, ale nečekala na odpověď. „Co třeba sladký koblížek?“ Pak se matka zamyslela a řekla: „Ne koblížek ne, jakpak bych udělala koblížek, když nemám ani mouku, chceš jíst sušená jablíčka nebo švestky?“ Nabízela jí matka ještě všelijaké jiné dobroty a pamlsky, ale Lenilka už o ničem jiném nechtěla slyšet. „Chci jíst koblížek ,“ křičela na matku ze své postele.
Matka věděla, jak je její dcera tvrdohlavá, a tak řekla: „Lenilko, Jestli chceš koblížek musíš jít nejdřív do vesnice, a tam ti řeknou, kde a jak jej dostat.“
Když si Lenilka představila, že bude muset slézt ze své postele, trochu se jí z toho zamžilo před očima a pokoušely se o ní mdloby. Koblížek, ale chtěla, a tak pomalu vysunula pravou nohu zpod teplých peřin. Nic se nestalo, dokonce jí mdloby začaly opouštět. Povzbuzena, stáhla ze sebe celou peřinu. Natáhla nohy a dotkla se mechového koberce. Pět krůčků a byla venku před chalupou.
Než se po tom dlouhém ležení pořádně rozchodila, měla les za zády. Došla do vesnice a hned prvního člověka, na kterého natrefila, se zeptala: „Nevíte kde bych dostala koblížek?“
„Koblížek?“ optal se ještě jednou ten člověk a pak povídá: „To není tak jednoduché. Než takový koblížek můžeš sníst, musíš nejdřív vzít oradlo, jít s ním na pole a udělat v zemi rýhy. Do nich nasypat semínka. Čekat až vzklíčí a vyrostou. Přitom se starat o dobytek, aby ti měl kdo pomoci úrodu sklidit. Oddělit zrno od plev a obilí semlít. Uhníst těsto, vytvarovat malé kouličky a dát do pece. Než to všechno uděláš, uteče ti rok, rychleji než jeden den proležený v posteli a budeš mít koblížků, kolik ti jen bříško sníst dovolí.“
„Pustím se rychle do práce, abych už měla svůj koblížek,“ pomyslila si Lenilka.
Ráno lítala po poli s oradlem, před obědem zasela, po obědě sklidila, k večeru semlela, uhnětla těsto a upekla malé kouličky, koblížky.
Když se vracela druhý den k matce do chaloupky, s plným bříškem i nůší koblížků, matka na ni už ode dveří volala: „Lenilko, co jsi dělala, celý rok ve vesnici?“
„Rok?“podivila se Lenilka. Myslela si, že tam byla ani ne jeden den, jak ji čas ve vesnici rychle utekl. „Přiučila jsi se něčemu, Lenilko?“ zeptala se starostlivě matka.
,,Umím péci koblížky. Postavím si na kraji lesa Koblížkárnu a lidé z vesnice budou mít každé ráno čerstvých koblížků, kolik se jim jenom zachce,“ řekla Lenilka šťastné matce.