|
Rozhovory
uveřejněné v časopise Naše rodina
Návštěva
u sochaře Kurta Gebauera
S akademickým sochařem, vedoucím ateliéru sochařství na Vysoké škole
uměleckoprůmyslové v Praze Kurtem Gebauerem jsem se sešla v prostředí
jeho domova - v prostorné jídelně vyzdobené spoustou sošek a různých
modelů. Příjemnou atmosféru náležitě dokreslovala malá pobíhající
psí dáma, jmenovitě Twiggy, která se během našeho rozhovoru neustále
dožadovala o slovo.
1. Čím se zabývali Vaši rodiče?
Moje maminka byla schovankou v rodině, která v Hradci nad Moravicí
vlastnila malé hospodářství, kamnářství a obchod. Se vším zde pomáhala
- starala se o domácnost, o čeleď a tovaryše. K umění měla blízko,
obdivovala Michelangela, Leonarda da Vinciho a Raffaela.
Tatínka jsem skoro vůbec nepoznal, protože v mých pěti měsících
byl už po smrti. Živil se jako kamnář a hrnčíř, ale měl na víc,
maloval a zabýval se elektrotechnikou, což bylo v té době průkopnické.
Odebíral časopis Radioamatér a podle toho si sestrojoval různá rádia,
vysílačky. Dokonce si sestrojil z různých součástek podivný radiogramofon,
který spouštěl jako budíček. To vše vyráběl v době před druhou světovou
válkou. Bohužel jsem poznal svého otce jen z fotek a vyprávění.
2. Kteří umělci Vás v mládí ovlivnili? Jakými školami jste
prošel?
Z umění jsem znal především klasiky – Mánesa, Aleše, Purkyněho a
některé Holanďany, jejichž obrazy byly shromážděny ve sbírkách na
zámku v Hradci nad Moravicí. Když jsem šel studovat na školu uměleckých
řemesel v Brně, tak jsem se teprve dozvěděl, že byl jakýsi Van Gogh
a Manet, Monet a ještě jsme si je pletli. O nich nám pověděl jeden
starší spolužák, který přišel z Ostravy a ten se o nich dověděl
od nějakého malíře. Na naší škole se o takových umělcích neučilo,
například Wateau byl prezentován jako buržoasní malíř. Cítili jsme
se jako školní avantgarda, vášnivě jsme kreslili od rána do večera.
Byly zde pouze dvě hodiny figurálního kreslení a tak jsme si potom
ještě se spolužáky chodili kreslit do parku. Bývalý školník nám
seděl modelem doma ve svém kamrlíku, který byl jen o něco málo větší
než jeho postel. Pózoval na posteli a my třeba tři studenti, jsme
ho kreslili. Byl to takový dědoušek. Poté jsem přešel do Hořic,
protože na škole v Brně nebyl sochařský ateliér, jen keramika. Měl
jsem pocit, že sochařství vyžaduje školení na rozdíl od kreslení
a malování. Než jsem byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze
pracoval jsem hlavně na památkách (konkrétně na oknech či pilířích
v Emauzích, Prašné bráně, Valdštejnském paláci atd.). Dobře jsem
se tím živil, přitom jsem si maloval a sochal, chodil do divadla,
na koncerty. To byla také škola života.
3. Jak jste trávil léta na vojně?
Byl jsem dva roky na vojně u ženistů. Po večerech jsem si vyřezával
sošky ze dřeva , hodně jsem kreslil, zabýval se grafikou, vytvářel
dřevořezy, linoryty. Mými náměty se stala krajina a vojáci. Dokonce
jsem tam instaloval provokativní výstavu. Jmenovala se: „Vojáka
nechte spát“. Tenkrát byl zastáván militantní postoj bránit socialistickou
zemi, stále nás přesvědčovali, jak je socialistická válka spravedlivá
a kapitalistická ne. Dělal jsem si z toho legraci a vystavil jsem
tam sochu ležícího-spícího vojáka. Prožil jsem to období trošku
jako Švejk. Potkal jsem zde mnoho zajímavých lidí, trestaného hasiče,
katolického a evangelického kněze, filosofa, architekta Emila Zavadila
a další.
4. Které technologie při své tvorbě využíváte?
Každá věc je dělaná jinou technologií, byť zdánlivě vypadají podobně.
Například létající figury jsou v podstatě „plovoucí ženy“. Trvalo
mi dlouho, než jsem na ten nápad přišel. Nejdříve jsem je modeloval
jako normální postavy z hlíny a odléval do cínu, ale pak mě napadlo,
že by bylo zajímavější, kdyby se vznášely. Těžké závaží nad hlavou
není zrovna příjemné, dá se samozřejmě bezpečně upevnit, ale pro
lepší pocit jsem figury vyrobil z lehčího materiálu. Ušil jsem z
látky tělo a vycpal ho, proto výsledek působil živě jakoby tělo
samo rostlo. Plavkyně jsem napouštěl pryskyřicí, aby se daly přepravovat.
Dělal jsem z nich repliky, které jsou laminátové. Je to lehký, pevný
materiál a působí jako textil. Z drátěného pletiva jsem vytvořil
tvar a na něj potom položil tenkou vrstvu skelné tkaniny namočené
v polyesteru. Je to jen vrstvička, která je lehoučká a není úplně
homogenní. Rostou na ní dobře řasy a proto je zelená. Sochy jsem
nazval Český rybník. Snažím se dělat věci tak, aby se mi příležitost
sama nabídla. Nejsem razič a bizon, raději si hraji se situací,
zareaguji na moment, kdy mně někdo nabídne nějakou možnost. Neberu
to tak vážně.
5. Na čem právě pracujete?
Nedávno jsem dokončil sochy v Dalejském údolí. Jedná se o bojiště
(asi 70 tun kamene). Vytvořil jsem panáky - někomu chybí hlava,
někomu ruka, některý jen tak polehává, asi osm jich tam je dohromady.
Leží na místě bývalé vápenky, teď je tam vytěžený lom. Sochy vlastně
vznikly z popudu ochranářů a Centra současného umění v Praze. Vybrané
místo je poznamenané těžením vápence, lidskou činností, může se
zkultivovat různým způsobem. Nápad s bojištěm je starý. Já jsem
se ve válce narodil. To drama mě stále na jednu stranu fascinuje,
na druhou stranu vnímám to věčné lidské zápolení jako něco strašného,
šíleného. Člověk má jen jeden život. Hodnota, kterou život má, se
nezmenší tím, že se život položí za nějakou ideu. S opačným tvrzením
se samozřejmě vedou války lépe. Někdo jde bojovat a je mu třeba
pouhých osmnáct let, celý zbytek života již neprožije, protože ho
to tam roztrhá na cucky. Je to velmi pošetilé chování. Žádný jiný
tvor se tak nechová.
6. A co třeba váleční brouci?
Ano jsou, ale většinou má jejich zápolení racionální důvod, soupeří
o území, o samičky nebo dokonce požírají jeden druhého. U lidí je
to spousta vyplýtvané hmoty, energie. Lidé se navzájem nejedí až
na některé kultury (směje se).
Bojiště v Dalejském údolí je spíše vyhledávačkou. Někdo se dívá
na skálu a hledá v ní obrazy podobné koňské hlavě, panákovi atd.
Moje práce je hra s lidskou představivostí. Vylepšuji přírodu tam,
kde není tolik zajímavá obohacením o další prvek. Snažím se, aby
moje výtvory přírodní scenérii nerušily, aby tam zapadaly. Použil
jsem materiál, který se tam těží. Pobyt lidského tvora v krajině,
která má estetickou hodnotu, je velmi důležitý, protože člověka
podporuje, podněcuje jeho představivost, rozvíjí hravost. Kulturu
považuji za základ. V případě, že si lidé nehrají, začínají být
agresivní a nebezpeční, kultura není něco navíc, je nutná. Pokud
peníze a technologie nesměřují ke kultuře, jsou nebezpečné. Dříve
nebylo možné, aby nějaký mechanismus srovnal kopec za několik dnů,
v minulosti to dalo hodně práce. Neexistovaly stroje, které spolykají
veškeré nerostné bohatství a vyvrhnou je do prostoru. Svět ničí
čím dál větší počet aut a větší míra pohybu po světě. Kultura se
může vytvářet na místě a jemně se transformovat. Důležité je nedrancovat,
ale spíše se vzájemně obohacovat nápady, to může probíhat mezi lidmi,
městy, kontinenty. Je třeba eliminovat devastující efekt, který
přináší intenzivní ekonomické a energetické využívání.
7. Je
pro Vás důležité vytvářet v ateliéru pevné společenství lidí, kteří
se vzájemně inspirují a pomáhají si?
My jsme značně výběrová škola. Ze zájemců můžeme vybrat jen málokoho.
Někdy mě to dost bolí, ale na druhou stranu si říkám, mohli by ti
lidé být víc nadaní, čilí a připravení. Střední školy je učí řemeslo,
ale často je přesto nenaučí přenést myšlenku obrazem. Neumí předat
informaci tak, aby byla přesná. Učí je, aby kresba byla hezká, ale
ta je hezká jen pro neznalce. Stává se, že studenti neumí zachytit,
co se jim děje v hlavě. Snažíme se jim pomoci vytříbit myšlenku
tak, aby fungovala, vše se nedá vyjádřit objektem, sochou nebo videem
či performancí. Uvedu srovnání například s operou. Často to, co
by v knížce či románu byl kýč nebo banalita nejhrubšího zrna, v
opeře funguje, například myšlenka velkých emocí nebo tragédie. Při
práci s prostorem je dobré, aby myšlenka byla lapidární a jasná,
ukrývala další obsahy, které hloubající divák později objeví. Hlavní
idea však musí být zřetelná.
Snažím se, aby se v mém ateliéru potkali zajímaví lidé, kteří si
mají co říci. Studenti jsou základ. Já jsem spolu s asistenty jejich
rozhodčí, trochu jim pomáháme. Je důležité, aby se učili z chyb
druhých, protože tam to méně bolí. Občas je třeba pomoci víc než
je zdrávo, někdy přijdou do ateliéru velcí individualisté a my je
učíme, jak spolu komunikovat a navzájem si pomáhat. Často společně
s celým ateliérem podnikáme výlety, organizujeme workshopy, kde
se studenti navzájem stmelí. Tradičně jezdíme například do Hradce
nad Moravicí, mého rodiště, chodíme po kraji, navštěvujeme hospůdky,
někteří zde objeví svoji lásku…
8. Čemu se vy sám učíte od svých studentů?
Dělá mi radost věci analyzovat dříve než vzniknou na základě nějakého
projektu- kresby. Přemýšlím, jak budou fungovat a jak by fungovaly,
kdyby byly udělány jinak. Je to neuvěřitelný trenažér a hlava musí
pracovat naplno. Nemám šanci, aby mi mozek nějak ztuhnul. Někdy
si studenti sami navzájem projekt analyzují, až mě překvapuje, jak
už jsou vytrénovaní. Některým brání v přijmutí kritiky ego, především
v prvním ročníku. Učím je překonat tento blok a vzít projekt jako
něco, co není subjektivní, co bude fungovat pro více lidí. Je nutno
sejmout růžové brýle své představy a vidět to, co tam opravdu je.
9. Jak vznikl nápad vytvořit hořického trpaslíka?
Okrašlovací spolek Rašín napadlo, že by se mělo něco v Hořicích
vytvořit. Hořice zmizely v dolíku, protože zde vznikl silniční okruh.
Když se jede kolem, není město vidět. Spolek Rašín chtěl, aby to
bylo něco reprezentačního. Protože je v okolí hořický pískovec,
vznikl společně nápad postavit z něj velkého trpaslíka. Věděl jsem,
že musí mít nejméně deset metrů, protože jinak nebude vidět. Je
tam nájezd, bývalá silnice, která končí a na tom vršku by stál obří
trpaslík. Způsobilo to velkou polemiku a nejen mezi obyvateli Hořic,
ale zabývali se tím i v parlamentu. Baví mě skutečnost, že jsme
neuveřejnili, jak by měl vypadat, vedla se diskuse o abstraktním
trpaslíku u Hořic. Po 11 letech se nápad oživil. Rašín financoval
kámen a studenti v Hořicich vysekali třímetrový kamenný model trpaslíka
(je ze 48 kvádříků) v rámci výuky. Spolek chce nechat model sochy
putovat po různých městech a najít sponzory na desetimetrového trpaslíka.
Každý sponzor může koupit jeden z bloků kamene a bude na něm podepsaný.
10. A ještě otázka na závěr: Líbí se Vám, jak se mění a
roste současná Praha?
Samozřejmě, je dobré, když se něco obnoví, zrenovuje. Někdy se to
děje bohužel necitlivě, příkladem jsou různé střešní vikýře na Malé
Straně, dům pod Vyšehradem, který přerůstá Vyšehrad. Sám jsem spoluinicioval
pokus o zastavení projektu čističky na ostrově v Tróji. Válce plné
odpadu by byly postaveny mezi Pražským Hradem a Trojským zámkem.
Moji studenti tam dělali happening- na strom vytáhli plátno, kde
byl na každém metru namalován obsah těchto válců. Těch metrů bylo
celkem deset, aby bylo jasné, jak vysoký objekt by tam vyrostl a
jak nenávratně by poškodil krajinu. Doufáme, že se podaří čističku
postavit jinde nebo pod zemí. Poškození tak úžasného celku jako
je Stromovka, Pražský Hrad a Trója by bylo nenahraditelné. Snažím
se u studentů podporovat vědomí, že jsou občané svého města, a proto
se mají o ně starat. Obor, který studují, není jen o vytváření soch,
videí, objektů, happeningů, parků, ale také starost o veřejný prostor.
Medailon
Profesor akademický sochař Kurt Gebauer se narodil 18.8. 1941 v
Hradci nad Moravicí. V letech 1963 – 1969 studoval na Akademii výtvarných
umění v Praze u prof. V. Makovského a K. Lidického. Od roku 1990
je vedoucím pedagogem ateliéru sochařství na VŠUP v Praze.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sestra
řádu sv. Voršily - Reconciatrix Věra Špringlerová
Prof. Luboš Kropáček
Ak. malíř Petr Nikl
Ak. sochař Kurt Gebauer
Phdr. Zdeněk Vojtíšek
|