Příběhy

Kočkov
Mezi nebem a zemí se vznáší město Kočkov. Největší slovo tu má rezatý kocour Měděnka, co umí nejlíp hrát na kočičinec, a pak pan starosta. Pozdě v noci se všechny kočky seberou a vylezou si na nejvyšší střechy domů. Vezmou si sebou všelijaké harampádí z ulice a škrábou na ně dvěma drápky předních tlapek. Měděnka sedí na střeše domu pana starosty a škrábe na dvě skleněné lahve od žluté limonády, skřípot krájí noc na malé kousíčky až z ní nezbude spáčům vůbec nic. Ostrý tenký zvuk kočičince noc co noc kouše do ucha i pana starostu a den co den si pan starosta láme hlavu, jak tomu udělat přítrž. Chodí v kruhu na náměstí a tváří se, jako by snědl vařenou myš.
,,Mám to„“vykřikne po pátém kolečku a upaluje na radnici. Kočky něco tuší, a tak se nespokojeně vrtí na římsách.,, co na ně ten starý lišák kuje?“ Na rezatého kocoura Měděnku si nepřijde. Kde je starosta, tam je i on. Na druhý den nebyla v celém městě ani jedna kočičí tlapka až na měděnku. Starosta je nechal pochytat do velrybího naběráku a shodil je na zem. Na památku dne, kdy na zem pršely kočičky, jsou některé ulice z kočičích hlav.
Měděnka se chytře schoval na střeše starostova domu a sám skřípe dál na limonádové lahve do starostových sladkých snů.. jako špatné svědomí, za to, že se tak ošklivě zachoval ke kočičímu rodu.