Články pro časopis Naše rodina

Karel Havlíček Borovský - Příběh neobyčejného života

Slavná výročí výjimečných lidí nesmějí být zapomenuta. Jedním z takových je i dvojité výročí 185 let od narození a 150 let od smrti významného českého žurnalisty, básníka a politického buditele Karla Havlíčka zvaného též podle svého rodiště Borovský.
S jeho narozením je spojena zvláštní záhada. Narodil se vlastně mrtvý, ale přesto se dožil 35 let. O svém narození si poznamenal tato slova: „Přišel jsem na svět mrtev a jenom násilím mě přivedli k sobě.“ S násilím se bohužel ve svém životě setkal ještě mnohokrát a možná právě tato raná zkušenost podnítila jeho celoživotní boj za svobodu.
V místě jeho rodiště na něj nejvíce zapůsobil farář P. Jan Brůžek, kam jako malý chodíval ministrovat a kde se také více vzdělával. Vzpomínku na tuto dobu nalezneme v Tyrolských elegiích, v jeho nejkrásnějších básních, které sepsal již v době své dospělosti:
„Ten borovský kostelíček
stojí na vršku,
skrze lesy smutně na mne hledí:
„Jsi to, můj hošku?“
Při volbě životního povolání měl na mysli především blaho národa a způsob, jak by co nejvíce prospěl českému lidu. Proto se rozhodl roku 1840 vstoupit do pražského semináře. Avšak již po roce nebyl se svojí volbou spokojen. Způsob výchovy budoucích kněží zdál se mu příliš protislovanský a protilidový. Vymyslel si nápis na budoucí kolej jezuitskou v Praze:
Hajej, hajej, stará Praho
hajujinkej, moje blaho!
Pš, pš, dadej, noc se blíží,
přiletěli netopýři.
Nyní stál znovu před rozhodnutím, jaké povolání si zvolit. Pokusil se ještě o zkoušku profesorskou. Nebyl však přijat, a tak se utvrdil ve svém pozvolna zrajícím přesvědčení státi se spisovatelem. Dal se na tuto cestu, ačkoliv tušil nástrahy svého budoucího povolání. Vtipně si poznamenal: Českému literátu hrozí nejen hlad, ale co víc, i šibenice.

Literární dráha
Snažil se hodně cestovat. Jako velkého milovníka slovanství ho pochopitelně velmi lákalo Rusko. Přijal nabídku od Pavla Josefa Šafaříka a přijal místo vychovatele v ruské rodině profesora Michala Pogodina.V odloučení od rodné země pocítil silně příslušnost k vlastnímu národu a uvědomil si, že ji nelze zaměnit za jiný národ slovanský, jenom proto, že je větší a mocnější. O jeho lásce k vlasti svědčí i tento epigram:

Věčná vaše píseň: „Jaká slast
milovati českou vlast!“ –

Své vzpomínky sepsal do několika statí a otiskl je v různých časopisech. Dnes je známe pod názvem Obrazy z Rus. Nejvíce ho zaujali ruští kupci. V jeho pojetí jsou ruští kupci vlastně taškáři. A hned pro ně vymyslí definici: „ „taškář jest ten, kdo jiným něco za pravdu vydává, co sám nevěří. Hlavní zásadou cechu taškářského jest dostati za zboží co možná nejvíce, bez ohledu, stojí-li za to či nic; při tom se již samo rozumí, že špatné zboží, mohou-li, také rádi za dobré prodávají.“
Již zpočátku se Havlíčkovy literární práce vyznačují bystrostí, smělostí názoru a vtipností úsudku. Jeho články vyvolávají u čtenářů silné ohlasy. Od roku 1846 se stal redaktorem Pražských novin. Proti absolutistické vládě knížete Meternicha vypukl odpor a v celém Rakousku byla vyhlášena konstituce a svoboda tisku. Tehdy nastala důležitá doba pro Havlíčka -vlastence. 5.dubna 1848 vydal první číslo svých vlastních Národních novin.
Již v nadpise hlásá svůj radikální postoj: „Směle kupředu! Kdo prospí lenivě dobu, v které se dary rozdělují, ten bez podílu odejde, zůstaven porobě a nízké služebnosti. Kdo sám v sebe doufá, ten nejlepší podporu nalezl.

Konec svobody slova
Svoboda netrvala příliš dlouho. Rok po pádu Meternicha vyhlásil Říšský sněm kvůli nepokojům oktrojovanou ústavu. Ta znamenala především značné omezení svobody tisku. Nejdříve se vláda snažila donutit Havlíčka k pozastavení tisku, ale to se jí nepodařilo, přestože mu nabízela i finanční satisfakci. Když všechny její návrhy ztroskotaly, dva roky po jejich vzniku zastavila další vydávání.
Tím zmizel jediný opoziční list a byla tak zasazena velká rána politickému a kulturnímu životu. Havlíček se pak přestěhoval do Kutné Hory a začal zde vydávati nový list Slovan. Významné jsou z této doby jeho články, souborně nazvané Kutnohorské Epištoly. Zde dále šířil stanoviska svého liberálního politického postoje, dotýkal se i otázky náboženství: „Především uznáváme jenom dvojí náboženství, totiž pravé a nepravé, pravdivé a falešné. Pravým náboženstvím jmenujeme to, které ten, kdo je veřejně před světem vyznává, také skutečně v srdci svém věří, nepravé falešné jest každé, které se před světem ukazuje, ale v srdci nevěří.“
Vláda na tento list již zpočátku útočila. Nakonec jej Havlíček sám zastavil. Proti němu bylo vedeno i soudní řízení, byl osvobozen, ale vláda Karla Havlíčka nechala tajně v noci zatknout a odvléci do vyhnanství v Brixenu, Tyrolích. Z vyhnanství se po čase vrátil, aby zemřel ve své rodné zemi, kterou měl tolik rád. Jeho pohřeb na Olšanech byl národní manifestací.


--------------------------------------------------------------------------------
500 let Mony Lisy
Veselý úsměv na smutné tváři (Jiří Voskovec)
Pohnutý život génia temnosvitu (Rembradt van Rijn)
Jak vstoupit do obrazu (Adriena Šimotová)
Snové pavučiny Jiřího Ortena
Hledač skryté melancholie (Josef Sudek)
Objevitel všech krás světa (Jaroslav Seifert)
Napůl Carmen, napůl Hana (Hana Hegerová)
Příběh neobyčejného života (Karel Havlíček Borovský)
Od Hubičky po Dívčí román (Eliška Krásnohorská)
Zrcadlo víry, naděje a lásky (Jaroslav Durych)
Opojený světlem hvězd (Tycho Brahe)