Články pro časopis Naše rodina

Veselý úsměv na smutné tváři
Jiří Voskovec

Čtvrt století uplynulo od chvíle, kdy odešel z jeviště tohoto světa muž se dvěma temnými půlměsíci nad očima a potutelným úsměvem ve tváři, herec a mim Osvobozeného divadla, neoddělitelné dvojče divadelního partnera Jana Wericha - Jiří Voskovec. Ve vzpomínkách žije stále jako svěží, vtipný, někdy vážný, ale vždy plný energie.

Setkání s ním jak na jevišti, tak i v soukromí se stalo pro mnohé lidi inspirujícím zážitkem. Je vzrušující proběhnout záznamy, které se o něm dochovaly od jeho přátel.
Básnířce Jiřině Fuchsové jeden večer strávený v jeho přítomnosti, způsobil opojné rozpoložení, srovnatelné s požitím alkoholického nápoje. Jeho kouzlo, pramenící ze směsice erudice, moudrosti a „joie de vivre“, ji nejprve obestřelo, pak uchvátilo a nakonec nepozorovaně, nenásilně, ale zároveň nevyhnutelně navodilo intenzivní pocit krásné vděčnosti za dar života.
Po ukončení gymnázia dostal Voskovec možnost studia na francouzském Lyceu v Dijonu, poté se vrátil do Čech a věnoval se studiu práv na Karlově univerzitě. V této době u něj zesílil zájem o avantgardní směry , stal se členem spolku Devětsil. Přispěl k formování hlavních myšlenek českého poetismu. Ovšem díky své roli Ríši ve filmu „Pohádka Máje“ byl z Devětsilu oficiálně vyloučen.
Rok 1927 se stal pro život Voskovce a Wericha skutečně významným. Nastudovali společně divadelní představení volných jevištních scének, písní a dialogů Vest pocket revue. Zaznamenali veliký ohlas, a tak se rozhodli věnovat naplno divadlu a přerušit svá studia na vysoké škole. Jejich tvorba se vyznačovala dadaistickou hravostí, satirou současné společenské a politické situace v Evropě. Ve hře „Osel a stín“ ostře kritizovali nastupující fašismus. Po uzavření „Mnichovské dohody“ s Hitlerem, bylo uzavřeno Osvobozené divadlo a Voskovec s Werichem byli nuceni emigrovat na západ do Spojených států amerických. Po konci druhé světové války se vrátili do Čech, pokoušeli se obnovit činnost Osvobozeného divadla, ale poté, co se k moci dostali komunisté museli znovu odcestovat. Tentokrát odjel Vokovec do Paříže a odtud po nějaké době zpět do Ameriky.
Jiřina Fuchsová rozlišila u Voskovce dvě osobnosti: jednu nazvala Jiří a druhou George. Jiří Voskovec pro ní znamenal vzdálenou, uctívanou, velmi moudrou, téměř nedotknutelnou postavu, pamatující ne-li vše, tedy téměř vše, první světovou válku, léta dvacátá, třicátá, dadaismus, Osvobozené divadlo. Významem se vyrovnal Chaplinovi. Používal jiné prostředky, ale Chaplin byl pro něho velkým vzorem. Druhým jedincem, kterého vnímala zcela jinak, byl George Voskovec. Nezajímal se o svoji minulost. Byl příliš zaměstnán životem zde a nyní. A není jí vzdálený, ale právě naopak velmi blízký. Pronikl do ní jediným pohledem svých zářivých očí, odhalujících hlubiny člověka. Cítila, že je jiskřivý bez nadutosti, vtipný bez chytráctví. Nemluvil spisovně, avšak i v řeči působil s velkým šarmem a elegancí. Tento druh elegance se stal vzorem pro mnohé. Zamilovala si jeho teple hnědé oči, které byly pro ni tolik výmluvné.
Se spisovatelem Arnoštem Lustigem se též potkal. „Jiří Voskovec věděl, že se člověk narodil, aby prohrál. Ale prohrával s takovou důstojností, že i jenom ozvěna toho zní krásně, a je to přede mnou, jako hlas i jako obraz, jako opar, zavěšený ve vzduchu, a žije to se mnou, a bude to se mou žít tak dlouho, jak budu žít sám. Jiří Voskovec byl v Praze králem, stejně jako pan Werich, živou legendou, někým, kdo je větší než život, jak se říká na tomhle kontinentu, ale bylo to, jako by kraloval jednomu království, a byl v druhém.“
Pro režiséra Miloše Formana znamenal odchod Jiřího Voskovce moment velkého ticha, které se náhle rozhostilo a vzdal mu poctu nejvznešenější: utichl sám ve slovech, ani v nejmenším nechtěl narušit tento silný bolestný okamžik
Do Čech se již Voskovec nevrátil a umřel daleko od své rodné země - v New Yorku.

--------------------------------------------------------------------------------
500 let Mony Lisy
Veselý úsměv na smutné tváři (Jiří Voskovec)
Pohnutý život génia temnosvitu (Rembradt van Rijn)
Jak vstoupit do obrazu (Adriena Šimotová)
Snové pavučiny Jiřího Ortena
Hledač skryté melancholie (Josef Sudek)
Objevitel všech krás světa (Jaroslav Seifert)
Napůl Carmen, napůl Hana (Hana Hegerová)
Příběh neobyčejného života (Karel Havlíček Borovský)
Od Hubičky po Dívčí román (Eliška Krásnohorská)
Zrcadlo víry, naděje a lásky (Jaroslav Durych)
Opojený světlem hvězd (Tycho Brahe)