Články pro časopis Naše rodina

Jiří Orten - Snovač pavučiny snů

Jemné předivo dnů minulých i budoucích. „Led tvrdě spící, chvějící se kámen a ospalý sníh v koutcích střechy “, tak viděl svět ve svých básních- pavučinách, utkaných ze slov přání a touhy nadaný recitátor a velký básník Jiří Orten. Naneštěstí zemřel velmi mlád 1.září před 65 lety.

Bylo mu pouhých 22 let, když ho nešťastnou náhodou srazilo k zemi německé sanitní auto.
Z bezvědomí se již neprobral. V době, kdy se stala tato událost, začínaly transporty židů.
Z matčiných a otcových bratrů a sester se nikdo nevrátil, po osvobození zůstala naživu jenom jeho maminka a dva bratři. Domovem jeho dětství byla Kutná Hora, město krásné a záhadné, opředené mnoha pověstmi a mýty. Ve svých básních ji mnohokrát opěvoval jako místo hrdé, silné, rozkročené k boji, kus země, kde prýští věčný pramen života, kde se odevzdává Boží matce pod starým znakem portálu. Rodiče mu vytvořili harmonické a šťastné prostředí v době dospívání. Byli obchodníky, ale okouzlilo je divadlo. Matka se vášnivě a vytrvale věnovala ochotnictví, jeho otec psal do divadelních novin. Oba bratři měli umělecký talent, starší Ota, který byl idolem Jiřímu, psal básně, byl režisérem a hercem vystupujícím pod pseudonymem Ota Ornest, mladší Zdeněk se stal po druhé světové válce rovněž hercem známým pod pseudonymem Zdeněk Ornest.

Kamenná kašna

Bože, co hran! A Kutná Hora
z nich jenom může pít.
Jen zraňována, věčně chorá,
napít se, pochopit.

A uvnitř, v ní, je věčný pramen
a tvoje srdce, město v nás,
v kamenné kašně, z jejíchž ramen
vytryskl víry hlas.

Zní kostely a ulicemi,
zní chůzí chodců tvých
a prozářen svou drahou zemí
doznívá v nebesích.

Jiřího studia
Jiří brzy začal věnovat téměř všechen svůj čas recitaci, zpěvu a pokusům o improvizované divadlo. Napsal několik prvních veršů. Při volbě dalšího studia se bez váhání rozhodl pro herectví. U zkoušky na dramatické oddělení státní konzervatoře však neuspěl. Zůstal v Praze a studoval na jazykové škole. Aby ulevil finančně rodičům, našel si práci archiváře. Za rok složil úspěšně zkoušky na konzervatoř a studoval zde až do konce školního roku 1940. Stýkal se s mladými literáty a výtvarníky, založili si svůj klub a nazvali ho Noc. Seznámil se s mimořádnými básníky – Josefem Horou, Jaroslavem Seifertem, Vladimírem Holanem, Vilémem Závadou a dalšími. Po roce 1940 byla konzervatoř uzavřena. Mnozí jeho přátelé odešli do emigrace, Jiří však nechtěl opustit svoji vlast. Dělal různé příležitostné práce a psal za skromné honoráře básně a články do novin a časopisů. Těžká doba okupace postupně ničila veškeré jeho možnosti i přátelské vztahy. Nemůže již jezdit navštěvovat svoji matku do Kutné Hory, protože má židovský původ a vztahují se na něj ta nejpřísnější opatření. Všechno, co prožívá, se hluboce zarývá do jeho duše a zanechává v něm pocit prázdnoty a marnosti. Aby se zbavil úzkosti a beznaděje, píše dál své básně. A nejen proto. Jsou samozřejmou součástí jeho života.

(Pláče mé dítě…)

Pláče mé dítě: nepofouká
mi nikdo oči? Jdu už spat.
Slyšelo jsem, že les i louka
i slunce má svůj listopad.

A já mu říkám: počkej, ano,
zavolám vítr, poví ti,
do rána bude opadáno
přemnoho věcí; bez kvítí
sad uschne jako tvoje slzy
a nebe bez barev se navždy zavře;
řekou brzy poteče krev;
a vy, vy malé,
ztratíte nejvíc v chvíli té.
Za strastmi lásky neustále
půjdete až je chytíte.

A tu mi dítě odpovídá:
Jsem ospalé. Už skoro spím.
Co říkáš, to mne nezajímá.
A je mi zima. Je mi zima!
Až vstanu hned si zatopím.
Na svoje srdce vzpomínám si,
jenom když mi v něm zapíchá.
Už nechci plakat, zítra asi
tě vezmu k sobě do ticha.
Jsi tam i nyní: čistý, malý,
Můj kamarád a bratr. Běž
a zhasni lampu, oči pálí,
i za tmy se mnou zůstaneš.

Unikání bolu
Kdykoli má Jiří volnou chvíli, sahá po tužce a papíru. Jakoby mu sudičky přiřkly tak nešťastný osud jen proto, aby z jeho bolesti vytryskl proud poesie, jedné z nejkrásnějších. Jeho psaní v něm znovu probouzí touhu k životu, úctu k Stvořiteli, jeho moudrosti a dílu. Za svůj krátký život stihl Jiří připravit k vydání čtyři básnické sbírky: Čítanka jaro, Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč, Ohnice. Vydal je pod pseudonymem Karel Jílek a Jiří Jakub. Vydání Ohnice, poslední knížky, se však již nedožil. Ještě připravil k vydání sbírky Elegie a Scestí. Ty vyšly po osvobození, konečně pod jménem, které si zvolil - Jiří Orten. (Jeho vlastní jméno bylo Jiří Ohrenstein.)Další výjimečná díla, která se našla v jeho pozůstalosti, jsou tři deníky: Modrá, Žíhaná a Červená kniha. Poslední zápis je zaznamenán den před jeho tragickým zraněním – jsou to sloky básně, jež hovoří o volnosti, vnitřní touze dívat se ještě chvíli na oblohu plnou blankytného jasu.


--------------------------------------------------------------------------------
500 let Mony Lisy
Veselý úsměv na smutné tváři (Jiří Voskovec)
Pohnutý život génia temnosvitu (Rembradt van Rijn)
Jak vstoupit do obrazu (Adriena Šimotová)
Snové pavučiny Jiřího Ortena
Hledač skryté melancholie (Josef Sudek)
Objevitel všech krás světa (Jaroslav Seifert)
Napůl Carmen, napůl Hana (Hana Hegerová)
Příběh neobyčejného života (Karel Havlíček Borovský)
Od Hubičky po Dívčí román (Eliška Krásnohorská)
Zrcadlo víry, naděje a lásky (Jaroslav Durych)
Opojený světlem hvězd (Tycho Brahe)