|
Články
pro časopis Naše rodina
Jaroslav
Seifert - objevitel „Všech krás světa“
Kdo z nás spatřil básníka
v prostém zahradníkovi, který s konví uprostřed cesty dává vláhu
rostlinám, aby mohly kvést a vzrušovat nás krásou svých květů? Jako
proud vody osvěžující zemi, tak chápal svoje dílo slavný básník,
prozaik, publicista, překladatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu
Jaroslav Seifert. Letos 23.9. si připomeneme výročí 105 let od jeho
narození. Zemřel před 20 lety 10.1. 1986.
Dětství Jaroslava Seiferta
bylo provoněno bílými muškáty, které si jeho maminka pěstovala v
truhlíku na okně hned vedle květináčů s pažitkou a každou chvíli
z nich pečlivě vyfukovala saze, protože pod okny jeho domova – malého
bytu na Žižkově, jezdily vlaky a plnily jejich byt čmoudem. Jeho
otec byl vyučený zámečník, prodával obrazy, ale také byl aktivním
sociálním demokratem. Matka měla velmi činorodého otce Antonína
Borutu, strojvůdce, který jako penzista pracoval v Kralupech v místním
okrašlovacím spolku. To byla dobrovolná organizace lidí, kteří se
starali o zkrášlení města a okolí. Jaroslav se vždy velmi těšil
na cestu za svým dědečkem z matčiny strany, až budou společně vysazovat
stromky a vychutnávat si krásu přírody. Navíc se jeho dědeček stal
správcem obecní knihovny a doma měl také spoustu knížek, proto se
pobyt u něho stal pro Jaroslava časem nekončících toulek krajinou
s knížkou v ruce. Objevil zde kouzlo především Hálkovy sbírky Večerní
písně. Učarovala mu natolik, že se jednoho dne vypravil i s dědečkem
do Dolínku u Mělníka, rodného domku Vítězslava Hálka. Velmi ho zaujal
nizoučký domek se světničkou snad ještě skromnější než byl jeho
vlastní domov. Všimnul si, že na zdi visí věnec se stuhou a pod
ním stojí busta mladého Hálka – muže s hezkým čelem, hustým knírem
a malou šviháckou bradkou. Ulomil si na památku snítku vavřínu a
pak se ponořil do četby všech jeho děl, které se mu podařilo s dědečkovou
pomocí sehnat. Protože Hálek napsal povídky i o kraji v okolí Kralup,
splynul mu v jedno svět fantazie s reálným prostředím.
Zrození
básně
Mladý Jaroslav absolvoval na Žižkově šest tříd klasického gymnázia.
Poté se začal věnovat žurnalistice.Ve dvacátých letech minulého
století se stal spoluzakladatelem, členem a mluvčím uměleckého hnutí
Devětsil. Měl mnoho přátel, významných umělců, ve vzpomínkách se
na ně často obracel, ale snad ještě více se vracel ke svým zážitkům
z dětství. Proč? Protože právě tak se probouzí k životu báseň. Sám
o tom napsal :„Když člověk projde kusem života a leccos zažije,
zdají se mu dětská léta něčím nevýslovně krásným. Asi i proto, že
jsou spojena s nejmilovanějšími osobami, s tatínkem s maminkou –
s těmi, kteří dovedli vždy a za všech okolností pochopit malého
člověka, utěšit jeho žal, vmýšlet mu drobné radosti, které se stávaly
událostmi…- Zažili jste to někdy, jak i věci zdánlivě bezvýznamné
nabývají náhle ceny velkého objevu…? Náprstek, jehly, kolikero nití
a staré brejle, světlem protkané…Kouzlo vzpomínky převládne a než
se člověk naděje , zrodí se báseň. Protože v něm to dětství skoro
stále potichoučku zpívá.“
Od roku 1930 se aktivně podílel ve straně sociálně demokratické
a pracoval jako redaktor kulturní rubriky Práva lidu (za německé
okupace Národní práce). Působil v řadě levicových deníků a avantgardních
časopisů - Rovnost, Právo lidu, Nová scéna, Kytice atd. V roce 1946
přijal členství v České akademii věd a umění.
V 50. letech 20. století se stal pro své postoje Seifert terčem
ostré kritiky představitelů KSČ. Během „pražského jara“ (1968 -
1969) se zapojil politicky i kulturně. V letech 1969 - 1970 byl
Seifert zvolen předsedou Svazu českých spisovatelů. V sedmdesátých
letech se na veřejnosti odmlčel a jako jeden z prvních podepsal
Chartu 77. V té době se jeho dílo šířilo tajně, v samizdatové podobě.
Básník - architekt
Kdyby se Jaroslav Seifert nenarodil jako básník, zcela jistě by
se stal architektem. Jeho poezie v sobě ukrývá nové architektonické
dimenze a pohledy, především jím milovaného města- Prahy, kterému
věnoval mnoho svých básní. Nazýval ji líbeznou milenkou, která má
různé převleky a tváře, tu se odívá v šeříkový plášť a vystavuje
se na odiv v největší kráse, jindy se zas choulí v kabátu chuďase
a v zimním nečase lomcuje s ním svou zarputilou ošklivostí. V každém
svém okamžiku však pro něj zůstává městem silně vábícím, se zcela
osobitým kouzlem.
Praha! To chutná jak
hlt vína.
Opakuji si stokráte
to jméno je dechem naváté
a sladší dechu milenčina.
(Věnec sonetů)
Když ji srovnával, potom
jedině s městem tak skvostným jako je Řím, a přesto byla pro něho
Praha vždy na prvním místě. Po celý svůj život se o ni velmi intenzívně
zajímal, často se scházel se svými přáteli a dlouho diskutoval o
tom, jak se Praha mění před očima, jak roste a žije si svým zcela
svébytným životem. Velmi ho trápily necitlivé zásahy proti starým
historickým budovám, doufal, že z původního Žižkova se díky úpravám
nevytratí jeho specifická atmosféra. Žižkov byl místem jeho mládí,
pevně zapleteným do vzpomínek, spojeným s časem her a nekončících
chlapeckých dobrodružství v tajemných zákoutích –Rajské zahradě,
kolem Olšanského rybníka… Věřil, že se tato místa zachovají, stejně
jako vzpomínky, které ho už nikdy neopustí.
Nesnášel hloupost a krutost, ale měl pochopení pro nevinné pošetilosti,
které v něm vzbuzovaly úsměv tajného spiklence.
Praha
Nad
sloními pokrývkami záhonů
gotický kaktus rozkvétá královskými lebkami
a v dutinách melancholických varhan, v hroznech plechových píšťal,
trouchnivějí staré melodie.
Dělové koule jako semena
válek
roznesl vítr.
Noc strmí nade vším
a v zimostrázu kopulí věčně zelených
odchází po špičkách pošetilý císař
do kouzelných zahrad svých křivulí
a v bezvětří růžových večerů
zaznívá cinkot skleněného listí,
jehož se dotýkají prsty alchymistů
jako vítr.
Dalekohledy osleply z
hrůzy vesmíru
a fantastické oči hvězdopravců
vypila smrt.
A zatím luna kladla vejce
do mraků,
nové hvězdy líhnuly se o překot jako ptáci,
kteří se stěhují z černějších krajin,
prozpěvujíce píseň lidských osudů,
není však nikoho,
kdo by jim dovedl rozuměti.
Poslouchejte fanfáry
ticha,
po kobercích vetchých jako stoleté rubáše
ubíráme se k neviditelné budoucnosti.
a Jeho veličenstvo prach
usedá zlehka na opuštěný trůn.
Jako uznávaný a vážený
básník avantgardy bydlel několik let na Hradčanech, v domě téměř
přilepeném na Daliborku. Zde ho navštěvovaly významné osobnosti
: divadelník E.F. Burian, hudebník –Jaroslav Ježek, básníci František
Halas, Karel Konrád.
Od konce třicátých let se básník přestěhoval do Břevnova – do domu
číslo 23 v ulici U Ladronky, do blízkosti letohrádku Hvězda, a barokního
chrámu sv. Markéty. V jeho sousedství bydlel básník Karel Toman,
romanopisec Josef Kopta, filozof Jan Patočka a další. Často se tu
procházel se svými přáteli a některé jeho procházky jej zavedly
až na Bertramku, kterou si velmi oblíbil a nechal se jí inspirovat.
V posledních letech svého života měl problémy s chůzí, a tak se
zdržoval kolem svého domu, trávil mnoho času na zahrádce se svými
přáteli a poslouchal rozmanité lidské příběhy.
Štěstí
Když hledal odpověď na otázku: Co je štěstí, znovu se navrátil k
období dětství a řekl : „Někdo si myslí, že štěstí je - vyhrát třeba
v Sazce. Snad je to štěstí! Nevím. Nikdy jsem nesázel.
Jiný mluví o štěstí, když se mu uzdraví nemocná maminka nebo otec.
To je štěstí určitě! Já jsem také poznal, co je to štěstí. A to
vám chci právě říci. Když jsem vyrostl a už prožil velkou část života,
poznal jsem, že štěstí je být dítětem…“
Rád vzpomínal na to, jak jeho maminka vytáhla ze skříně hmoždíř
a začala v něm tlouci cukr s vanilkou. To byla pro něj předzvěst,
že si brzy bude moci pochutnávat na bábovce dočervena vypečené,
sněhobíle pocukrované. Byly to obyčejné momenty v lidském životě,
prostoupené láskou, které jej činily šťastným.
Přestože nepsal básně pro děti, objevovaly se v čítankách a také
vyšly v dětském nakladatelství. Věděl, že jim děti rozumí, rádi
je čtou a právě z toho měl velkou radost. Cítil, že jsou pro mnohé
obohacujícím zdrojem, že nebyly psány nadarmo.
--------------------------------------------------------------------------------
500 let Mony Lisy
Veselý úsměv na smutné tváři (Jiří Voskovec)
Pohnutý život génia temnosvitu (Rembradt
van Rijn)
Jak vstoupit do obrazu (Adriena Šimotová)
Snové pavučiny Jiřího Ortena
Hledač skryté melancholie (Josef Sudek)
Objevitel všech krás světa (Jaroslav Seifert)
Napůl Carmen, napůl Hana (Hana Hegerová)
Příběh neobyčejného života (Karel Havlíček
Borovský)
Od Hubičky po Dívčí román (Eliška
Krásnohorská)
Zrcadlo víry, naděje a lásky (Jaroslav
Durych)
Opojený světlem hvězd (Tycho Brahe)
|