Články pro časopis Naše rodina

Zrcadlo víry, naděje a lásky v díle Jaroslava Durycha

Jaroslav Durych byl katolicky smýšlejícím prozaikem, básníkem, dramatikem a publicistou.
V občanském povolání působil jako vojenský lékař. Od narození tohoto bystrého pozorovatele života, jemuž neunikla lidská bída ani krása, uplyne 2. prosince 120 let.

Přišel na svět v Hradci Králové jako druhé dítě spisovatele a regionálního žurnalisty Václava Josefa Durycha a jeho ženy Boženy, rozené Žabkové, dcery mydláře. Svých rodičů si ale naneštěstí příliš neužil, brzy osiřel. Jeho matka zemřela v roce 1892, když mu bylo šest let, o pár let později ho navždy opustil i jeho otec. Z jejich ztráty se po celý život velmi těžce vzpamatovával. Často se stěhoval z místa na místo, protože se v jeho opatrovnictví střídali blízcí i vzdálení příbuzní. Gymnázium absolvoval v Příbrami, poté studoval jako vojenský stipendista na lékařské fakultě v Praze, kterou absolvoval v roce 1913. Velmi ho poznamenala 1. světová válka, když se při své práci vojenského lékaře v Haliči přímo střetl s lidským utrpením.
Od roku 1898 studoval na královéhradeckém gymnáziu, odkud byl však po sedmi letech vyloučen jako trest za „nevhodnou četbu“.

Dokumentarista života
Ve svém díle zpracoval řadu historických námětů. Kvůli monumentálnímu románu Bloudění, ve kterém líčí osudy vojevůdce Valdštejna a období třicetileté války, se vypravil do Německa a Španělska. Do Itálie cestoval proto, aby zde nashromáždil co nejvíce poznatků ke čtyřdílnému historickému románu Služebníci neužiteční, který dokončil rok před svou smrtí. V rozsáhlém vyprávění vykreslil období baroka na pozadí putování Karla Spinoly, asketického jezuity, podnikajícího strastiplnou cestu na Dálný východ. Ve svém románu zprostředkoval čtenáři jedinečné dobrodružství. Ve všech Durychových příbězích se silně projevuje smysl pro poezii a dar bohatého vyjadřování. V meziválečném období bylo slovem barokní označováno vše, co bylo dobré, pozitivní, katolické. Navzdory tomu se Durych právě v době meziválečné na krátkou dobu odklání od katolického proudu. Navíc se pouští do ostré kritiky Karla Čapka, kterého odsuzuje především pro jeho pacifismus.
Durych vedl pět let katolicky orientovaný časopis Rozmach, od roku 1928 řídil (na dálku, korespondenční formou) revui Akord, v nichž kritizoval politický systém první republiky.
Citlivě vnímal přírodu a vše, co ho obklopovalo. Ve své poslední knize – kronice Kouzelný kočár, na které nepřetržitě pracoval až do své smrti – dokázal plně odkrýt barvitost života svých předků. V současnosti stále čeká velká část jeho díla na to, až se najdou lidé, kteří by byli ochotní jeho dílo zpřístupnit veřejnosti a publikovat.
Durych nebyl příliš výřečným jedincem. Ovšem, když si s někým porozuměl a pocítil, že jsou na stejné vlně, hovořil s ním nepřetržitě dlouhé hodiny.
Přestože posluchače udivoval širokými znalostmi z oblasti umění a literatury, mnohdy dodával: „Domníváme se, že známe a umíme mnoho, mnoho jsme viděli a mnoho jsem se naučili. Ale téměř denní zkušenost dokazuje, jak neúplné, nestálé a nejisté jest toto vědění a umění. Naše paměť není tak dobrá, jak bychom si rádi namlouvali, naše pohotovost v chápání a tvoření úsudku leckdy žalostně uvázne a ve chvíli, kdy se má projevit veškerá duševní bystrost, bývá nám často tak, jako bychom se probouzeli ze zmateného spánku a nevěděli, kde jsme a zda jsme to opravdu my.“

V době pronásledování
Po skončení 2. světové války nebyl Durych přijat do Syndikátu spisovatelů a nesměl publikovat, protože jeho postoje a názory byly v rozporu s komunistickou ideologií.
V době, kdy už byl v důchodu, byl nucen žít velmi skromně. Občas si přivydělával tím, že prodával některé své knihy do antikvariátu. Měl je připravené ve velké krabici, ovšem některých se mu na poslední chvíli zželelo a znovu je vrátil do své knihovničky.
Když zestárl a jeho život se završoval, nabývala jeho slova stále ostřejšího tónu. V 50. letech, kdy se cítil velmi nemocný a obával se, že má rakovinu, řekl: „Člověk si má zachovat svou osobnost i v nejsilnější lučavce, nesmí se jí vzdát ani pod vlivem velkých proroků, doktorů andělských a doktorů mystických. Jsou v celém vesmíru pouze dvě osoby s lidským tělem, kterým člověk může vydat svou osobnost bez výminek, a to je Kristus a Panna Maria. Člověk někdy nedovede nésti odevzdaně bolesti a obtíže, zdá se mu, že jeho cesta životem je zvláště svízelná, a přece: Je třeba přijmout radostně z ruky Boží vše, i nejtrpčí věci, i to, co se zdá nesnesitelné, a právě v tomto spatřovat bezpečnou cestu k slávě, která je nade všecko pomyšlení. Lidský pláč pochází z vědomí naší slabosti a nedokonalosti, z naší touhy, abychom se Bohu přiblížili a zároveň z našeho zklamání, když vidíme, že sotva jsem učinili krok k Bohu, již zase couváme několik kroků zpět.“
Zemřel na infarkt ve Vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích 7. dubna 1962. Jeho ošetřující lékařka o něm řekla, že to byl její nejtrpělivější pacient.

--------------------------------------------------------------------------------
500 let Mony Lisy
Veselý úsměv na smutné tváři (Jiří Voskovec)
Pohnutý život génia temnosvitu (Rembradt van Rijn)
Jak vstoupit do obrazu (Adriena Šimotová)
Snové pavučiny Jiřího Ortena
Hledač skryté melancholie (Josef Sudek)
Objevitel všech krás světa (Jaroslav Seifert)
Napůl Carmen, napůl Hana (Hana Hegerová)
Příběh neobyčejného života (Karel Havlíček Borovský)
Od Hubičky po Dívčí román (Eliška Krásnohorská)
Zrcadlo víry, naděje a lásky (Jaroslav Durych)
Opojený světlem hvězd (Tycho Brahe)