Články pro časopis Naše rodina

Napůl Carmen, napůl Hana
Hana Hegerová

Snad každý z nás si pamatuje na první okamžik, kdy poprvé spatřil moře. Rozběhl se po písečném břehu a v jedné krásné chvíli spatřil v písku napůl ukrytý malý vesmírný koráb drobného živočicha – lasturu. Přiložil ji k uchu a uslyšel ozvěnu moře. Podobně neopakovatelným způsobem polapily mnohé z nás tklivé a radostné melodie šansonů Hany Hegerové, která 20. října oslaví 75 narozeniny.

Rodiče ji pojmenovali Carmen, ale ona se s tímto jménem nikdy plně neztotožnila. Navíc nechtěla, aby si lidé mysleli, že si jméno Carmen zvolila jen pro laciný efekt, a proto si dala umělecké jméno Hana. Ovšem v občanském průkazu má stále napsáno jméno Carmen a i přátele ji tak oslovují. Má tedy dvojí jméno a podobně jakoby se odehrával i její život, život Carmen – naplněný každodenními starostmi ženy, matky; a druhý neobyčejný – Hany umělkyně, zakleté do barevných struktur tónů.
Své dětství strávila v Bratislavě. Otec, bankovní ředitel Jano Farkaš a matka Margyta ji přihlásili do baletní školy, aby trochu zkrotili její divokost. Studovala na gymnáziu v Komárně, poté prošla odborným divadelním kursem při Státní konzervatoři. V letech 1953- 57 se stala členkou divadla v Žilině. V té době začala poprvé účinkovat i ve filmu. Od roku 1958 změnila své působiště a odstěhovala se do Prahy, hrála v divadle Rokoko, Semafor. Karel Kachyňa ji obsadil do role ve filmu Naděje spolu s Rudolfem Hrušínským. Prezentovala se i v zahraničí a získala řadu ocenění: cenu ministra Hanse- Dietricha Genschera, Goldene Europa; Francouzská akademie ji udělila titul Chevalier de l´Ordre pour le Mérite de l´ Education Artistique. I v Čechách se dočkala uznání, především v době po revoluci. Získala Platinovou desku (r.1992) a cenu Gramy (r.1996). Procestovala téměř celý svět, navštívila Argentinu, Belgii, Chorvatsko, Finsko, Kanadu, Kubu a další země.

Hravé texty
Na dlouhou dobu se stal jejím oblíbeným textařem básník Pavel Kopta, který překladem písně Milord navázal na sladkobolné dílo Edith Piaf. V podání Hany Hegerové však nacházíme nové dimenze, cítíme, že šla vlastní cestou a nikdy se nesnažila napodobovat slavné šansoniérky, ačkoliv k nim svým životem měla možná velmi blízko. Přestože se s Pavlem Koptou vídala jen málokdy, vždy ji skvěle odhadl. Sama se svěřila, že to snad bylo způsobeno jeho láskou k ní. Upřednostňovala texty od autorů spíše než od autorek, ale spolupracovala i s Jiřinou Fikejzovou a Janou Štroblovou. Jednou požádala známého básníka, aby pro ni napsal text, o tom, jak v životě často ztrácí hlavu a jak ji ten nerozumný život vlévá krev do žil. Ale on vytvořil text, který vyzněl velmi nešťastně. Je těžké naleznout básníka, který by dokázal vcítit se do pocitů jiného umělce a spojil třeba radost se smutkem, přesně tak, jak se snoubí v Haně Hegerové.
O svém zpěvu sama skromně říká: „Vždycky jsem byla plná pochybností a uvědomovala jsem si svoje nedostatky. Já jsem já a já na sobě vidím to špatné, i když to divák nevnímá. Kvůli tomu je koncertů tak málo. Je to trochu moje zbabělost…“ Právě proto ji však potlesk na konci každého koncertu potěší dvojnásob.

(úryvek z textu Pavla Kopty)
Když někdo z vás

Když někdo z vás tu nazpaměť umí
pár něžných slov a s tím i not,
co jak vítr v korunách jabloní šumí,
ať mi je poví, mně přijdou vhod.

Až najdu autory, kteří mně napíší
milostnou písničku (já nechci hit)
zdvořile požádám, ať si s ní pospíší,
podrobně vysvětlím, jaká má být.

Ta píseň má být jak červánky čistá
a jako slída průhledná
a lehká jako čáp, když se k odletu chystá
a jako zápraží úhledná.

Hana ve vzpomínkách
Její osobitý styl zaujal nejen diváky v publiku, ale i mnoho jiných umělců, kteří se s ní setkávali, ať již v práci či při přátelském posezení. Pro Jitku Molavcovou znamenala šansoniérka Hana první krůček na umělecké dráze. Vypůjčila si totiž od ní v roce 1970 na pěveckou soutěž Talent její píseň Ó lásko má. Při konkurzu v divadle Semafor ji přinesl zpěv šansonu také úspěch. Říká: „ Kdo ví, jak by to tehdy dopadlo, kdyby mne její podání tehdy nezaujalo a kdybych vybrala jinou, nějakou tuctovou písničku.“ Zdeňka Mertu překvapila svojí netradičním přístupem ve všech oblastech života. Říká: „Začalo to tím, že vyměnila své původní jméno Carmen za umělecký pseudonym. V hudbě ji nezajímala ani tak technika jako obsah. Kladla důraz na emocionální a spirituální obsah.“ Merta navíc velmi vyzdvihl její smysl pro humor. A Jiří Suchý k tomu dodává: „ Hana Hegerová – ať už zpívá francouzské nebo české šansony, vždy je výjimečná.“

--------------------------------------------------------------------------------
500 let Mony Lisy
Veselý úsměv na smutné tváři (Jiří Voskovec)
Pohnutý život génia temnosvitu (Rembradt van Rijn)
Jak vstoupit do obrazu (Adriena Šimotová)
Snové pavučiny Jiřího Ortena
Hledač skryté melancholie (Josef Sudek)
Objevitel všech krás světa (Jaroslav Seifert)
Napůl Carmen, napůl Hana (Hana Hegerová)
Příběh neobyčejného života (Karel Havlíček Borovský)
Od Hubičky po Dívčí román (Eliška Krásnohorská)
Zrcadlo víry, naděje a lásky (Jaroslav Durych)
Opojený světlem hvězd (Tycho Brahe)