Články pro časopis Naše rodina

Od Hubičky po Dívčí román
Eliška Krásnohorská

Když se na jaře 1922 Jiří Wolker zadíval do ulice z Teigova bytu v Praze spatřil jak zlaté paprsky v okně protějšího domu hladí vrásčité leč ušlechtilé ruce ženy. Hned si všiml, že její ruka je chorá, proto má k prstu uvázanou tužku a vzápětí ho udivilo, jak s ní přesto hbitě sviští po papíru. „Co asi tak píše?“, tázal se v duchu dojatý Jiří Wolker, který v okně právě spatřil stařičkou básnířku, spisovatelku, libretistku a především velkou bojovnici za dostupné vzdělání pro ženy Elišku Krásnohorskou. 26. 11. uplynule 80 let od chvíle, kdy odešla s penálem plným ostře ořezaných tužek sbírat inspiraci pro své básně na druhý břeh.

Eliška vstoupila do života 18. listopadu 1847 jako třetí dítě Ondřeje Pecha, lakýrnického mistra a Doroty (za svobodna Vodvářkové), pocházející z rodiny panského kováře. Manželství Ondřeje Pecha s Dorotou bylo již jeho druhé. První žena tragicky zemřela, když pomáhala svému manželovi v závodě. Zanechala po sobě tři děti. Rodiče Elišky si spolu velmi rozuměli, oba milovali umění a divadlo. Jejich estetickou vnímavost zdědilo po nich i pět dětí, především Eliška, která se věnovala malířství, hudbě, ale také skládání veršů. Mnoho umělecky laděných večírků pořádali bratři, starší hudebník Jindřich a mladší malíř Adolf. V jejich domě panoval čilý ruch, bylo to místo veselých setkání, která mnohdy nebrala konce. Naštěstí paní Dorota měla pro přátelé svých dětí velké pochopení.

Záhadný rytířský původ rodu Pechů
Jedinou drobnost nemohla praktická paní Pechová svému manželi odpustit, jeho touhu získat šlechtický predikát. Rod Pechů pocházel z oblasti Jablonecka, a zde žádný jiný příbuzný neměl ani potuchy po rodovém rytířství. „Ovšem obratný a lstivý pan jménem K..“, jak tuto událost líčila Eliška, „jenž byl úředníkem guberniálního archivu, vymyslel past, do které se mu podařilo chytit a lapit též celou řadu občanů jiných jmen a rodů. Namluvil otci, že nalezl historické doklady, které poukazují na pravděpodobnost, že starobylá rytířská rodina Pechů z Krásné Horky se po náboženských válkách usadila v Pojizeří a že Pechové jablonečtí jsou jejími potomky. Ovšem k vyšetření jistoty je třeba cest a mnohé práce a tudíž i peněz, a že pokud pan Pech přispěje, výsledek jistě přinese kýžené ovoce.“ Žádné rodové rytířství se však prokázat nepodařilo. Na památku svého otce a také jeho marného úsilí si zvolila Eliška umělecký pseudonym, Krásnohorská.

Odvážná Eliška
Její otec naneštěstí brzy zemřel na choleru a Dorotě zůstalo na starosti pět nezaopatřených dětí. Eliška se snažila matce pomoci a brzy poté, co dokončila vlastní vzdělání v soukromém ústavu rodiny Svobodových (ve dvanácti letech), začala sama vyučovat na stejné škole základy francouzštiny pro mladší žákyně.
V tu dobu si také uvědomila, jak je vzdělání pro ženy nedostatečné. Lákala ji vědecká nebo umělecká dráha, ale okolnosti jí srážely v letu. Rozhodla se však proti nepřízni osudu bojovat.
Do slok svých básní si přitom později poznamenala:

Nač fantazii peruť stříhat,
jež bujně letí na svůj lov,
když bez ní též se může sžíhat
i pěšák ducha, filozof?

(úryvek z básně Při svíčce, sbírka Bajky velkých,1889)

Čas zrání
Velkého vzdělání Eliška dosáhla pilnou četbou a soukromým studiem; co nemohla vyjádřit tóny, sdělovala slovy. Bohužel jí na síle ubíralo těžké revmatické onemocnění. V jejím úsilí ji podporovala Karolína Světlá a doporučila také její básně Vítězslavu Hálkovi, který je publikoval v časopise Lumír. Roku 1871 vydala první básnickou sbírku Z máje žití a za pár let se spolu s jinými vlastenci stala redaktorkou Ženských listů, též přispívala do časopisu „Osvěty“. Mimořádně ji zaujal Bedřich Smetana, kterému psala libreta.
Byla činná i v jiných spolcích, ve Výrobním ženském spolku usilovala o zlepšení postavení žen. Jako umělkyně se mnohdy musela pouštět do boje s nepochopením a zpátečnickou orientací. Překládala Puškina, Byrona, tím dala národu k nahlédnutí nové končiny. Chtěla se otevírat světu, ale neslučovala se s Lumírovci a jejich přílišným, podle svých slov: „ pro národ až nebezpečným“ kosmopolitismem. Z jejího úsilí vzniklo dívčí gymnázium Minerva, vydobyla pro ženy vzdělání po kterém tolik toužila. Semínko vzdělanosti, které sama vlastnoručně zasadila, vzrostlo, uzrálo a přineslo plody. Zemřela roku 1926 a je pochována v Praze na Olšanech.

Zázraky
(z Máje žití, 1871)

Z vln potůčku to přes oblázky
jak dívčím smíchem klokotá
a tajemství mladé lásky
šum jarých stromů šepotá.

Ty malé kvítky- kdož by hádal? –
se smějí a se milují,
a kdyby duch můj věčně bádal,
kde větší moudrost – najdu ji?

Kdes v houští jemně volá ptáče
A odpověď zní z daleka;
mně při tom slastně srdce skáče
jak pravé srdce člověka.

--------------------------------------------------------------------------------
500 let Mony Lisy
Veselý úsměv na smutné tváři (Jiří Voskovec)
Pohnutý život génia temnosvitu (Rembradt van Rijn)
Jak vstoupit do obrazu (Adriena Šimotová)
Snové pavučiny Jiřího Ortena
Hledač skryté melancholie (Josef Sudek)
Objevitel všech krás světa (Jaroslav Seifert)
Napůl Carmen, napůl Hana (Hana Hegerová)
Příběh neobyčejného života (Karel Havlíček Borovský)
Od Hubičky po Dívčí román (Eliška Krásnohorská)
Zrcadlo víry, naděje a lásky (Jaroslav Durych)
Opojený světlem hvězd (Tycho Brahe)