Příběhy

Dívka z kamene
Uprostřed náměstí stála stará kašna. Dívka z bílého kamene do ní každý den vlévala ze džbánu čerstvou vodu. Byla to kašna s průzračně čistou vodou a lidé z celého města k ní chodili, aby se potěšili její lahodnou chutí. Nakláněli se přes okraj, stavěli nádobky pod džbán kamenné dívky a ona je nikdy nenechala odejít s prázdnou. Z malých nádobek přelévali vodu do džberů. Když se džbery naplnily, vzali lidé jejich tíhu na svá ramena a pomalu se navracely houpavými kroky k domovu.
S příchodem večera kašna osiřela. Jenom malý chlapec k ní přišel utišit svoji žízeň. Než se osvěžil, stíny noci zahalily město v černý samet. Chlapec usedl před kašnu a díval se na kamennou dívku. Připadalo mu, jako kdyby se pohnula. Ale byl to jen záchvěv větru, hrající si v korunách stromů. Opřel se o kašnu a zavřel oči. Kamenná dívka vstala a dala mu pít ze svého džbánku. Usnul.
I celé město spalo. Všechny světla pohltila tma noci. Až na jediné. Oheň žhnoucí v očích dívky z kamene. Šlehající plameny chlapce probudily. Oheň přeskočil i do jeho očí a sálal z něj neznámou silou. K obloze vzlétly jiskry a zapálily první hvězdy. Teprve teď chlapec viděl, jak je dívka krásná. Vstal a objal ji, ale ona se v jeho náručí ani nepohnula. Tělo malého chlapce se otřáslo chladem. Odvrátil se a plakal.
„Půjdu do světa a najdu lék na tvoje studené srdce,“ řekl po chvíli, když jeho oči trochu oschly. Zanedlouho malý chlapec z města odejel.
Dlouho se nevracel a ve městě se za tu dobu mnoho změnilo. Lidé už nechodily pro vodu ke kašně na náměstí. Vykopali v zemi malé strouhy a voda za nimi sama přiběhla. O kašnu se přestali starat. Kamennou dívku i její džbán rozložil čas na jemný prach.
Malý chlapec dospěl v muže. Nenašel lék pro svou dívku, avšak poznal, že láska v odloučení ještě více sílí. Vrátil se do rodného města a nemohl jej poznat. Hledal dívku z kamene, ale nikdo mu neřekl, co se s ní stalo.
Lehl si na místě, kde stávala kašna. Vzpomínal, jak si myslel , že se dívka pohnula, ale byl to jen vítr. I teď jej slyšel. Hrál si dál s větvoví stromů a něco šeptal. Nejdřív mu nerozuměl, ale pak se zaposlouchal a uslyšel jeho slova: „ Zanesl jsem dívku se džbánem do hor. Jdi tam a naslouchej, co ti řekne hlas tvého srdce.“
Uposlechl jeho rady a odešel do hor. V samotě, která vyčerpávala jeho duši, setrval několik dní. Pak vztáhl ruku do prachu země, aby zde pochoval svoje tělo, protože přestal slyšet hlas svého srdce. V tom zaslechl tlukot křídel. „Andělé“, pomyslel si.
Avšak nebyla to křídla nesoucí jej do říše mrtvých. Hlína v jeho rukou se proměnila v dívku se džbánem a její srdce ožilo sílou jeho lásky. To v jejím těle zaslechl hlas svého srdce.