Příběhy

Cukrová homole
V chýši z červené hlíny spí chlapeček Ki a děvčátko Ka. Každé ráno se vyloupnou ze skořápky noci, aby se vykoupaly v jasu vycházejícího slunce. Země kolem je znovu potřena krví a v dálce, naproti jejich chýši, se postaví neznámá hora, jako zdvižený palec, který kdysi cumlávali v puse.
Přes den se hora dívá, co Ki a ka právě dělají. V pálivém horku vrhá do údolí stín a dává jim osvěžení. Pomáhá Ki a Ka, aby jejich úrodu nesežehlo slunce. S přicházející nocí sestupuje do údolí a není ji vidět. Ale ve snech bratříčka Ki a sestřičky Ka, se hora neukládá k spánku, září do tmy jako obří homole cukru a láká je do svého nitra.
,,Ka!“zavolal Ki na svoji sestřičku. ,,Pojďme dnes v noci najít cukrovou horu.“
Ka se nikdy nebála tmy. Milovala noci, ve kterých se jí hora zjevovala a chtěla se procházet v jejích útrobách.
Když hora ulehla do údolí, vyrazily na cestu. Dlouho tápaly ve tmě, až si bratříček Ki vzpomenul, že si vzal s sebou svíčku. Neměl, čím by knot zapálil, ale Ka vytáhla z kapsy dva kamínky a podala mu je. Dva kamínky se kdysi z hory odlomily a dopadly až k jejím nohám. Tehdy je vzala do dlaní a schovala si je pro štěstí. Teď ví, že jí opravdu pomůžou. Ki křísnul kamínky o sebe a jiskérkou zapálil svíci. Vzešlé světlo ozářilo celé údolí. Podívali se na všechny strany, ale hora nikde nebyla.
Tak dlouho tam stály, až se začalo rozednívat. Zem okolo nich se propadala dolů a když se rozednilo úplně, stály na vrcholu hory.
Nikoho z nich nenapadlo, že by v noci zabloudily až tam. Hledaly ji všude, jenom ne pod svýma nohama.
,,Cukrová homole je bílý sníh na špičce hory! Našli jsme cukrovou homoli,“ volaly radostně děti.
Uplácaly si ledovou jeskyň a na noc se uložily právě tam. V noci je hora lákala dál. Spíce vykopaly otvor v zemi a vešly dovnitř. Padaly dlouho do nitra hory, až se ocitly úplně dole. Byly tu dvě jezera, spojená úzkým průtokem. V prvním jezeře plavaly děti a v druhém velcí lidé. Někteří z velkých lidí proplouvali zpátky do jezera dětí a větší děti zase pluly do jezera velkých lidí. Když to Ki a Ka spatřili, probudily se. Protože ten den nadešlo nové ráno tak náhle, zapomněli na svůj sen a na to, jak hledaly a našly cukrovou horu. Byly znovu ve své chýši z červené hlíny. Šly ještě tisíckrát na pole a zase domů spát, ale vztyčený prst hory už je nikdy nevolal k sobě.
Staly se z nich velcí lidé a cukrovou horu znaly už jen z vyprávění svých malých dětí.