Reportáže pro časopis Naše rodina

Sochařské žně Františka Bílka

Kusy dřeva se pod jeho rukama měnily v rozbouřené moře, v jehož hlubinách se odehrávala nejniternější setkání člověka s Bohem. František Bílek sochař, malíř, grafik, ilustrátor a architekt, představitel secesního symbolismu nás svým dílem trvale obohatil.

Kolébka, ve které ho poprvé houpal jeho otec, kolářský mistr 6. listopadu roku 1872, v prosté chaloupce v Chýnově, městečku na jihu Čech, obklopeném lesy a rybníky, se natrvalo vryla do jeho mysli. Snad pro svoji jednoduchou krásu plnou skryté poesie, pro příjemnost dotyku, členitost nesoucí stopy lidské práce, si oblíbil materiál, z kterého byla kolébka vyřezána - dřevo. Matka, laskavá žena, zde v Chýnově spolu s ním vychovávala také jeho bratry a sestry: Josefa (budoucího inženýra), Karla, Antonína ( oba pokračovali v otcově řemesle) a Marii s Kateřinou.
Od dětství projevoval František obdivuhodné nadání v kresbě. Profesoři na gymnáziu v Táboře mu doporučili, aby se po dokončení věnoval studiu na Akademii výtvarných umění v Praze. Začal se věnovat malířství pod vedením profesora Maxmiliána Pirnera. Velice brzy však byla zjištěna u Františka zraková vada (částečný daltonismus - porucha barevného vidění). Proto přešel studovat sochařství na Umělecko-průmyslovou školu.

Pobyt ve Francii
Po třech letech studia v roce 1890 získal stipendium a odjel do Paříže, kde se zdokonaloval na akademii Collarosi. Zpočátku mu pomáhala malířka a grafička Zdenka Braunerová, která uměla velmi dobře francouzsky a seznámila ho s místními umělci. Zdenka zůstala jeho přítelkyní i po návratu do Čech. V Paříži navštěvoval muzeum v Louvru, nejraději si prohlížel starokřesťanské umění a ranou francouzskou gotiku. Intenzivně pracoval na dvou pozoruhodných sousoších nazvaných Golgota a Orba je naší viny trest. Golgota ukazuje Pannu Marii v jejím největším žalu, představuje ji v podobě strhané stařenky. Svatý Jan se sklání k jejím nohám, zmáčený v hořkých slzách. Členové pražské stipendijní komise nepochopili nový obsah Bílkova díla, jenž překračoval neorenesanční ztvárnění a odňali mu stipendium. Rozhořčený František se vrátil do Čech. Později člen komise J.V. Myslbek svůj názor přehodnotil a při obesílání výstavy ve Vídni prohlásil Bílkovy práce za nejlepší.

Mystická cesta
K Praze František Bílek zaujímal ambivalentní vztah, lákala ho a děsila zároveň. Možná, že v jednu chvíli při pohledu na její divokou a nebezpečnou krásu, omámen světlem luceren a velkoměstským přepychem, pocítil to samé, co kdysi anglický básník William Blake, když spatřil ve tmě záři tygřích oči:

Tygře, tygře planoucí,
lesem černým za noci,
čí ruka nesmrtelná
stvořila krásu tak děsivou?

Kde oheň tvých očí plál?
Na nebi či v jícnu skal?
Kdo si troufl letět za ním?
Kdo vzal oheň do svých dlaní?

Jaký důvtip, jaký um
upnul šlachy ke svalům?
Když začalo tvé srdce bít,
kdo nebál se je uchopit?

Kdo kladivo, kdo řetěz vzal?
do pece mozek tavit dal?
Kdo na kovadlinu tě nes,
svíraje v kleštích krutý děs?

Když hvězdy seslaly houf střel,
pláč deště zemi pozastřel,
usmál se nad svým dílem z nebe?
Stvořitel beránka – i tebe?

Tygře, tygře planoucí,
lesem černým za noci,
čí ruka neochvějná
stvořila krásu tak děsivou?

Tygří děsivost Prahy spočívala v Bílkově obavě z novodobého pohanství, které se tu rozpínalo jako „hnis a koukol v pšenici“. Byl znepokojen materiální orientací obyvatel a nezájmem o pravé hodnoty. Nutně však Prahu ke svému životu potřeboval, chtěl se tu usadit.
S Blakem si byli navzájem podobní, oba prostupoval mystický duch a měli velké nadání. Na Františkovi se jeho odlišnost projevila již v době studií, stranil se bouřlivého života, vyhledával samotu a prožíval extatické vidiny. Ve svých zápiscích uvedl, že se mu zjevil „Boží Syn - člověk, když měl přijmout slávu Otce“. Svým přátelům se občas svěřoval se svými duchovními zážitky: „Vidím Boha, mluvím s ním a slyším, co světu dosud neznámo.“ Jen málokdo kromě jeho přátel ho však dokázal pochopit.

Symbol obilného pole
Architektonické návrhy své vily v Praze na Hradčanech zpracoval Bílek v letech 1910-1911. O průběh stavby se staral jeho přítel Dr. Procházka. Bohužel, stavbu provázely určité obtíže. Bílek se o nich humorně svěřuje v dopise adresovaném svým blízkým: „Schody také ještě nemám; vezmu si sem v srpnu z Bělé žebříky pro všechny případy. Konečně, dokud jsme mladí, obejdeme se bez schodů a do těch let, kdy člověk už na žebřík nerad leze, máme přece jenom ještě tak dlouho, že i pro stavitele Hulán je to dost.“
V době svého vzniku představovala tato stavba ojedinělé řešení především v zakomponování mnoha symbolů. Obilné pole je zakresleno v půdorysu, sloupořadí v průčelí je stylizací zralých, ve snopy svázaných klasů. Obloukový tvar značí záběr kosy v obilném lánu.
Autor se inspiroval nekonečně proměnlivými organickými tvary přírody - strukturou rostlin, živočichů a člověka. Používal jazyk přírody k tomu, aby se co nepřesněji dotkl Božího díla. Proto se pokoušel narušit tyranii geometrie „vymýtit mrtvé čáry rovné a souměrně zakřivené“. Snažil se „opisovat přírodu řečí sdělitelnou bratřím“. I nábytek si sám navrhoval, vlastnoručně vyřezával a doplňoval citáty. Na stavbě můžeme obdivovat, jak se zde zajímavým způsobem snoubí světskost s duchovními náměty. Podle odlišných funkcí rozdělil části bytu, interiér je rozdělen na ateliér a obydlí. Začlenění vily do svažujícího se terénu byl pro architekta oříškem. Nakonec jej vyřešil velmi zajímavě. Objekt se dynamicky zdvihá, když nejdříve byl svržen na kolena, a o chvíli poté, směrem k čelní zdi se překvapivě napřimuje. Je symbolem vítězství,vykoupení.
Inspirován přírodou proměnil obyčejnou stavbu ve svatyni. Bílek vyjádřil tímto objektem své krédo: „Život je jako pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na každý den. Osou stavby jest socha velkých rozměrů, Mojžíš, starozákonní hospodář, kol které stavba se tvoří ve smyslu obilného klasného pole. Mnohé klasy svázány ve snopy, sloupy. Některé ze sloupů nedostavěny, protože ničeho nenesou.“
Umělci, kteří se řadili k české architektonické avantgardě, však nebyli jeho uměním příliš nadšeni, chápali jeho návrhy a realizace jako „bludy uměleckoprůmyslových mód.“

Františkovo přátelství
Františka pojilo silné přátelství k českým básníkům Otokaru Březinovi a Juliu Zeyerovi. Jedním z mostů z jeho uzavřeného světa do světa přátel se stala od roku 1902 Berta Nečasová, se kterou v té době uzavřel sňatek. Později spolu měli syna a dceru. Pak následovala léta Bílkovy nejintenzivnější práce. Roku 1908 se uskutečnila souborná výstava v kostele sv. Martina ve zdi. V meziválečných letech pak vystavuje v Obecním domě, Umělecké besedě, i v zahraničí. V roce 1937 obdržel cenu dr. Katze.
Co všechno František uzřel za oponou všednodenních starostí a radostí, při svých viděních? To už se asi navždy budeme muset sami dohadovat z obrazů, soch a letmých poznámek, které nám po sobě zanechal.
Pozemské dílo Františka Bílka se navždy uzavřelo v rodném Chýnově 13.10 1941. Sochařův hrob na místním hřbitově zdobí monumentální plastika Modlitba nad hroby, vlastní práce umělce z roku 1905.

Výtvarné dílny pro děti
V Bílkově vile probíhají pravidelně tvůrčí semináře nazvané Oživlé sochy v srdci Prahy. Akce začínají vždy v sobotu ve 13h a končí maximálně v 18h. Po prohlídce vily jsou připraveny zajímavé úkoly pro děti: nakreslit vlastní vymyšlenou sochu, stát se sochařem „živých těl“ a zaznamenat takto vzniklé skulptury na digitální fotoaparát a další. Sraz je u pokladen, s malými dětmi může přijít i doprovod. Akce musí být rezervována nejpozději do 16h předchozího dne na tel: 608216418, 222327677, email: lucie.haskovcova@ghmp.cz
Fotografie z výtvarných akcí naleznete na: www.virtual-luck.blogspot.com

Návštěva Bílkovy vily
Bílkovu vilu si můžete prohlédnout vždy v sobotu a neděli od 10h-17h.
Adresa: Mickiewiczova 1, 160 00 Praha 6
(Metro A- Hradčanská, tram 18 –Chotkovy sady)