Články pro časopis Naše rodina

Adriena Šimotová

Kouzelnice či umělkyně? Křehká bytost jež jemnými tahy štětce a doteky barvou objevuje v konečném nekonečno, ve tmě světlo, v hoři radost, v horku chlad. Žena, která dokáže zachytit čas, vzpomínky a krátkost přítomného okamžiku do závojů z hedvábných papírů. Adriena Šimotová - charismatická osobnost, malířka, grafička a básnířka oslaví 6.8. jubilejní 80 narozeniny.
Podle svých slov prožila idylické dětství. Její dospívání bylo prodchnuto pestrým kulturním životem, ačkoliv s rodiči žili skromně. Před svými hudebními ambicemi dala přednost rozvíjet výtvarné nadání, tuto vlohu zdědila po mamince.
Navštěvovala lekce v Officině Pragensis a poté studovala na grafické škole u profesora Zdeňka Baláška. V letech 1945-50 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Josefa Kaplického, u něho též prošla aspiranturou. Kaplický odklonil její tvorbu od estetizujících tendencí
a prohloubil u ní barevné cítění. Od 60. let se její jednotlivé grafické listy a celé cykly těší velkému zájmu z řad sběratelů i návštěvníků galerií, milovníků umění. V domácím prostředí však zůstala v této době prakticky neznámá. Byla oceňována na mezinárodních výstavách: v Paříži, Florencii, Rijece, Tokiu, Chicagu, Heidelbergu, Lublani a dalších městech. V Lublani obdržela v roce 1979 nejvyšší uznání na mezinárodním bienále grafiky, Grand Prix.
Mizení a zanikání
Velký vliv na ni měl i její muž malíř a grafik, "lyrik a intimista“ Jiří John.Tvořili společně v ateliéru na Letné. Jejich radostný čas přerušila bolestná skutečnost Jiřího vážné nemoci. Naneštěstí této nemoci podlehl. Adriena se musela sama postarat o svého 12letého syna Martina a stárnoucí rodiče. Chvíle rozloučení se svým blízkým ji hluboce zasáhla a ve svých dílech se k tématu odcházení a umírání často vracela. Jakoby na život začala nahlížet z druhé strany, pozvolného ztrácení se v neznámých krajinách. Od tohoto momentu se ještě více snaží jít ve svých dílech k jádru věcí. Odhalovat nezkrotnou lidskou touhu po plném bytí v přítomnosti. Zároveň se ponořuje do minulosti, budoucnosti, překračováním omezeného světa Decartovy reality – nahlédnutím do hlubin vesmíru. Její obrazy jsou proniknuty průzračnou čistotou a krásou, které člověk dosáhne jen při velké duchovní koncentraci, oproštěním se od okolního světa. Ve své práci používá především kombinované techniky. Tiskne si sama, v omezeném počtu, tak, že laděním barev a drobnými odchylkami zachovává každému dílu jeho originalitu. Věnuje se i ilustracím, obzvláště Holanových sbírek.

Frotáže, muchláže
Snad nejoblíbenějším materiálem je pro ni papír. Hraje si s ním, muchlá ho a zase narovnává, uhlazuje, trhá, rve a slepuje, pokrývá nánosem barev, nabodává špendlíkem, vrývá do něj lidské vrásky, stříhá, proráží kouskem ocelové jehly a zabaluje do něj své známé, podobně jako je budoucí motýl zabalen v kokonu. Snadná zničitelnost vyhovuje jejím záměrům. Zůstávají jí zajímavé otisky, obaly. Stopy času. S prožitkem ztráty blízkého člověka souvisí i její hledání lidské identity. V této souvislosti se zabývá křesťanskými znaky jako je kříž a pieta. Ráda se věcí dotýká způsobem, jako by se ony sami dotkly jí jako první. Přikládá na ně papír a pak tlakem své ruky na uhel jemně hledá obrysy a čte jejich emoce, objevuje energii. Je to intenzivní komunikace mezi ní a světem. Svoji pozornost zaměřuje na obyčejně neobyčejné věci – šálek, lžíci židli jež prošla mnoha generacemi a nese znamení věků.
Jak vejít do obrazu
Sama vstupuje do obrazu již během své práce. A co do cizích děl jiných autorů? O tom Adriena říká: „ Samozřejmě jsou autoři, kteří mě oslovují svou vizualitou, ale jsou malíři, v nichž je vizualita potlačená, skrytá, upozaděná a dá se jen tušit. Pak člověk přebírá víc myšlenku. Tím ale nechci říci, že obsah je prvotní, to ne, já to mám v sobě propletené a neodděluji obsah od vizuálního vjemu. Když se dívám na Mattise, jistě vstoupím do jeho výslovně výtvarného prostoru, který mě unáší jedním dechem Ách. Pak jsou autoři, kteří přesně tuto stránku mají potlačenou, a vtáhnou vás do sebe tajemstvím a vy ani nevíte čím. Když řeknete v češtině Obraz je trochu dekorativní, tak tím v našem kontextu sdělujete, že je formálně pokleslý, i když to nemusí být pravda. Matisse na mě působí velkým dechem, dekorativním v tom nejlepším a nejhlubším slova smyslu. “
V jedné své básni naznačila, že její malby a kresby jsou spíše tancem. A skutečně běh čar na papíře se dá k tanci přirovnat. Je vrtivým pohybem včel na právě rozkvetlé louce.

--------------------------------------------------------------------------------
500 let Mony Lisy
Veselý úsměv na smutné tváři (Jiří Voskovec)
Pohnutý život génia temnosvitu (Rembradt van Rijn)
Jak vstoupit do obrazu (Adriena Šimotová)
Snové pavučiny Jiřího Ortena
Hledač skryté melancholie (Josef Sudek)
Objevitel všech krás světa (Jaroslav Seifert)
Napůl Carmen, napůl Hana (Hana Hegerová)
Příběh neobyčejného života (Karel Havlíček Borovský)
Od Hubičky po Dívčí román (Eliška Krásnohorská)
Zrcadlo víry, naděje a lásky (Jaroslav Durych)
Opojený světlem hvězd (Tycho Brahe)